Smrt změní vaše hodnoty - rozhovor s Agnieszkou Chmiel-Baranowskou

Během Vaší přednášky mě zaujala část, kdy jste mluvila o různých druzích emocí, kterými rodiče po ztrátě dítěte procházejí. Mohla byste je, prosím, trochu přiblížit?

První emocí, která se objeví, bývá šok. Pamatuji si případy dvou párů, u kterých bylo skoro nemožné se z této fáze posunout dál. Obyčejně se na druhém setkání s psychologem dostaví další typ emocí, ale ten prvotní šok je vždy velmi silný a je těžké ho překlenout. Je přirozené, že rodiče nechtějí uvěřit tomu, že je s jejich dítětem něco v nepořádku. Z toho plynou emoce jako zloba, vina a beznaděj.

Stává se, že svou zlobu obrací proti Vám?

Ano, už jsem o sobě slyšela spoustu nehezkých slov (smích). Není to příjemné, ale je to naprosto pochopitelné. Lidé se v tu chvíli potřebují nějak vyjádřit. Jsou naštvaní na doktory, na Boha, na celý svět. Často se mě ptají – kdo tohle může dopustit? Rozhořčeně mluví o lidech, kteří se nechovají dobře a přesto se dožijí vysokého věku. Je to pro ně nepochopitelné a nespravedlivé, že jejich dítě, které za nic nemůže a nikdy nic neudělalo špatně, zemře během pár dní.

Setkáváte se i s opačným přístupem, kdy se rodiče uzavřou do sebe a nedávají najevo žádné emoce? Jaký přístup v takovém případě volíte?

Dát jim čas. Ať jsou potichu tak dlouho, jak potřebují. Před lety jsem v hospici měla obdobnou zkušenost s desetiletým chlapcem. Byl to jeden z nejintenzivnějších rozhovorů v mé dosavadní kariéře psycholožky. Celou tu dobu jsme totiž oba mlčeli. Umět zvládat ticho je velmi důležité. Nejtěžší na tom je, že i když mlčíte, musíte po celou dobu zůstat pozorní a nesoustředit se na sebe. Když lidem dáte prostor a dopřejete jim možnost nějakou dobu zůstat v tichu, časem přijde moment, kdy se třeba nepatrně pohnou nebo se podívají jiným způsobem než doposud. V ten moment můžete pozvolna začít reagovat a položit první otázku.

Pamatuji si také jeden manželský pár, se kterým jsme v tichu strávili opravdu dlouhou dobu. Problém byl v tom, že se nezadržitelně blížil čas, kdy museli učinit rozhodnutí, co se s jejich nemocným dítětem má stát. Doktorka, která je měla na starosti, se mi zmínila, že o jedno dítě už přišli. Po čtyřiceti minutách mých marných pokusů, jak je rozmluvit, jsem se na jejich dítě zeptala. Odpověděli mi, že nechtějí znova udělat to samé, co už jednou zažili. Rozhodli se, že chtějí, aby se dítě narodilo, i když ví, že nebude žít dlouho. Jejich dcera Blanka s nimi nakonec byla doma tři a půl měsíce. Řekli mi pak krásnou věc – že teď jsou lepší pár než kdy dřív.

Když se lidem stane něco špatného, často se ptají – proč já, proč ne někdo jiný? Co na to říct?

Porovnávat něčí těžkou situaci s někým, kdo jí má ještě horší, nefunguje. Nemůžu jim přece říct, aby jeli do Afriky a byli šťastní z toho, co mají. Když cítím, že jsem s rodiči správně napojená, řeknu jim – tak mi tedy na někoho ukažte. Chci, aby mi řekli, komu by takovou věc přáli. Taková věc prostě nejde udělat. Bez ohledu na to, jak moc trpíte a jak moc nespravedlivé vám to připadá. Nerozumíte tomu, trápíte se, ale je to váš život, není to život někoho jiného. To, jak se cítí, je správné. Musí to v sobě přijmout. Chci, aby se dokázali soustředit na ty pozitivní věci, které mají. Jako třeba to, že pořád mají jeden druhého. Vím, že existuje spousta stereotypů o tom, že otci často utíkají od problémů, které se objeví. Ano, stává se to, ale zdaleka ne ve všech případech. Pokud se taková věc stane, byl v tom vztahu nějaký problém už předtím.

Jak dlouho zhruba trvají Vaše setkání s rodiči?

Přibližně jednu až dvě hodiny. Všichni mí klienti na mě mají osobní telefonní číslo, ale nezneužívají toho a volají jen ve skutečně naléhavých případech. Často přemýšlím o lidech, kteří u mě mají objednaný termín, ale slehne se po nich zem. Neodpovídají na zprávy, úplně přeruší komunikaci. Lidé se často velmi bojí a tak raději neudělají nic. Nemohou spát a nemohou přestat přemýšlet. Nezvládají svojí situaci jakkoliv řešit, i když tuší, že by měli. Když se o diagnóze dovědí, je to pro ně konec všech jejich snů.

Pokouší se pak vůbec ještě o další dítě nebo jde o tak traumatickou zkušenost, že to raději nechají být?

(smích) Omlouvám se, že jsem se rozesmála, ale právě jsem si vzpomněla, jak rodiče vždycky říkávají: „O žádné další dítě se už pokoušet nebudeme!“ To je velmi častá první reakce, která je spojená s hormony a všemi druhy emocí. Někteří rodiče se pak rozhodnout nemít děti kvůli tomu, že je to velmi riskantní. Jiní se mi za pár let pochlubí, že mají krásné zdravé děti.

Proč jste se vlastně rozhodla pracovat v dětském hospici? A jaký je současný stav paliativní péče v Polsku?

Šlo o spontánní rozhodnutí. Když nad tím teď přemýšlím, neřekla bych, že jsem si tu práci vybrala. Vybral jí pro mě život. Myslím si, že situace v Polsku, z hlediska kvality a dostupnosti paliativní péče, není vůbec špatná. Bude to samozřejmě ještě dlouhá a složitá cesta. Před mnoha lety jsem byla ve Velké Británii a řešili tam podobné problémy, jaké teď řešíme my. Většinu peněz na fungování museli získávat od dárců a sponzorů.

Jaký je Váš vztah ke smrti?

Doufám, že jsem pořád ještě člověkem a ne strojem nebo pouhou psycholožkou. Moje představy o smrti se mění. Lhala bych, kdyby řekla, že se smrti a umírání nebojím. Beru smrt jako součást života. Občas, když se necítím dobře, ráda si čtu v knize Hovory k sobě, kterou napsal profesor psychiatrie Irvin D. Yalom. Ten dává za příklad jednoho filozofa, který řekl: „Když jsi naživu, smrt neexistuje a když jsi mrtvý, je ti to jedno.“ Lidé, kteří jsou schopni vidět smysl ve smrti, mnohem snáze naleznou i smysl v životě. Působí to jako jednoduchá rada, ale je to ohromně těžké.

Na konci své přednášky jste řekla: „Život a příroda jsou chytřejší než lidé.“ Co jste tím přesně myslela?

Není to tak, že bych si nedělala žádné plány. Nemyslím si ani, že nemohu dělat žádná vlastní rozhodnutí a všechno je dopředu napsáno v našich osudech. Občas se ale stane, že nás život, příroda, říkejme tomu jak chceme, dostane do zvláštní situace, která nás změní. Několik takových momentů jsem už ve svém životě zažila. Momentů, kdy byly mé představy a plány naprosto odlišné od toho, co se nakonec stalo. Jde o velmi osobní záležitosti, je pro mě těžké o nich mluvit… Sama nevím, jak si spoustu věcí vysvětlit. Jsou chvíle, kdy mi nepomáhají žádné filozofické a existenciální náhledy na svět. Občas se v životě stanou věci, které by se stát neměly. Váš domeček z karet se zničehonic celý zbortí a vy si myslíte, že to je konec všeho.

Po čase se ale zvednete ze země a začnete znovu žít. Nebudu říkat, že se špatné věci stávají z důvodů, kterým v té době pouze nerozumíme. Není pravda, že když se vám stane něco hrozného, do dvou let budete šťastnější a moudřejší než kdy dřív. Vím jen jedno – v těch nejtěžších okamžicích života se toho naučíte nejvíce. O světě, o sobě, o svých přátelích. O tom, kdo ve skutečnosti jste a co skutečně chcete. Smrt změní vaše hodnoty. Jste náhle jiní. Neříkám, že lepší nebo horší než předtím. Jste prostě jiní. Cítíte, že se svým životem musíte něco udělat. Nemůžete do konce svého života jen truchlit, brečet a litovat se. Věřte mi, že když to zvládnete, život vás nenechá ustrnout na místě, nakonec vás vždycky někam posune. Buďme tedy otevření k tomu, co nám život a příroda nabízejí. Nemyslím tím, že bychom měli být poživační a užívat si všeho, co se nám nabízí. Spíše bychom se měli snažit dělat tolik dobrých věcí, kolik můžeme.