Soused mi zemřel před očima, bojím se smrti. Co dělat?
Dobrý večer!
Na začiatku som Vás chcela pozdraviť a poďakovať za minulú odpoveď. a pomoc. s mamkou stále bojujeme s chorobou a prežívaním, sama neviem v akom sme štádiu a ako ďalej to bude a ako dlho vôbec... myslela som si, že keď som v máji a júny minulého roku spolu s ostatnými rodinami prežívala smrť pacientov na roznych oddeleniach kde bola mamka, že už ma nič neprekvapí a budem na všetko "pripravená".
Dnes ráno nás však zobudila suseda, že jej manžel odpadol.... s babkou sme na základe 112tky uja resuscitovali ale neúspešne, šlo vlastne o pár minút a bolo po všetkom..... nepodarilo sa nám to, sice aj zachranari to este potom skusali ale nic:( ... babka je (vraj) na to zvyknutá, ale ja sa z toho neviem spamätať, stále mám pred očami jeho tvár, oči,ako sa na mňa pozeral, ako som ho ešte držala za ruku. Neviem čo mám robiť, naozaj tej smrti je okolo mňa už priveľa. už som bola aj u psychologičky minulý mesiac a potom to, ja viem, že je smrť prirodzená súčasť života ale... je to celé už na hlavu :(
Prajem veľa síl a pohody. Pekný večer
p.s.. a všetkým ktorí sprevádzajú umierajúcich... rešpekt! :´)
Dobrý den milá Petro,
vlastně ani nevím, jestli a jakou čekáte odpověď.
Opravdu se někdy život s námi nemazli a dá nám drsně pocítit právě i takové pravdy, jako že smrt je součástí života.
Jednoduše se to řekne, ale žít s tím se učíme nejspíš celý život. Zároveň můžeme – aspoň věřím — důvěřovat tomu, že ačkoli si to sami neuvědomujeme, jsme na takové chvíle vybaveni. Stejně jako Vy v té situaci – dělala jste, co nejlepšího se dalo. Nejsme ovšem takovými pány nad životem, jakými se možná někdy cítíme být.
S takovými náhlými traumatizujícímu situacemi někdy potřebujeme pomoct – často stačí mluvit a sdílet s blízkými lidmi, vyplakat anebo vypustit svůj hněv, a znovu nalézat rovnováhu v denním životě. Někdy je dobré a užitečné věnovat „zpracování“ takového zážitku víc pozornosti, tak jako jste to udělala vy sama minulý měsíc, kdy jste — jak sama píšete – šla k psycholožce. Někdy nejde ani tolik o to, co vám řekne nebo poradí někdo druhý, ale o to, že vás poslouchá a snaží se vám rozumět a potvrzuje, že to, co jste prožila, je silné a nelehké. Takové sdílení a podpora nám pomáhají ty těžké a silné zážitky pomalu integrovat do své zkušenosti, a tím se zbavit strachu a vyrovnat se s tím, že život někdy takové situace přináší a třeba i že smrt je skutečně součástí života.
Milá Petro, myslím na vás, držím vám palce a přeju co nejvíc klidu a vyrovnanosti.
Ilona Peňásová
Dotaz zodpovídá
