Marginálie zářijová

Léto, prázdniny, dovolené, cestování a pak návrat: domů, do „rodných Čech“ a do pracovního kolotoče – letní měsíce nabízejí mnohá srovnání a mnohé otázky. I o tom, co je podstatné, co nepodstatné, ba co je skutečné a co šálivé, virtuální. K běžným stereotypům patří představa, že realitou je každodenní lopotnost „běžného roku“ a fikcí prázdninové „lenošení“ a vzdušné zámky cestovních kanceláří „za hranicí všedních dní“. Ale počínaje časem na přemýšlení, přes poznání světa a konče odhalováním normálnosti při někdejších výjezdech z totalitní virtuality, byť byla natvrdo reálná, jak jsme to zažívali mnohá desetiletí, může být letní „nicnedělání“ opravdovější a podstatnější než všednodenní robotování – stereotypní, podřízené, otupující a často manipulované více než aranžmá turistického průmyslu.

K rozhodujícím pojmům našich životů se řadí opravdovost, autenticita, schopnost a touha být „svůj“ v životě i smrti. Jistě nic nového pod sluncem, ale dnes možná opět naléhavější výzva než mnohdy dříve. Znovu přibývá rozhodování mezi existenciálností a existencí, mezi věrností principům a sobě samým oproti zmarnění smyslu své existence, „zaprodání své duše“ strachu, manipulátorům, pozlátku, pohodlnému stereotypu, davové srovnanosti. Pokušení, mámení a rozhodování, kterým jsme vystaveni, se propadají časem až k nejstarším metaforám – třeba k té o babylonském zmatení jazyků. Nikoliv lingvistická, jazyková košatost, nikoliv rozpad jednotného prajazyka na jazykové rodiny, nýbrž mravní a hodnotová relativita a falešnost slov rozvrátily komunikaci, způsobily kdysi chaos a zkázu díla (byť v biblickém Babylonu jakkoliv problematického) a dnes narůstající „mlčení pod plytkostí“ v české kotlině.

Nebezpečně si přestáváme rozumět v postojích a cílech, nebezpečně přijímáme neasertivní zakřiknutost, nadřazenost těch, co „někde sedí“, „k někomu patří“, „dostali na něco glejt“ – třeba na zdravotní a sociální péči, na organizování našeho umírání. Mnohdy virtuální a falešná  oprávnění posilují virtuální svět virtuálních vztahů, v němž nakonec nejreálnější bývá korupce. Přestáváme se vnímat jako reální rovní spoluobčané v různých pozicích a profesích a znovu příliš zdůrazňujeme nadřízenost a podřízenost, odkázanost na někoho, polaritu vztahů, která brání „do toho mluvit“. A moc se dobře baví a moc dobře chutná a moc může kdykoli přehodit výhybku ze svého chaosu do svého „pevného řádu“ a po libosti zase zpět.

Žijeme časoprostorově v postkomunismu, v chaotickém manipulovaném prostředí s pokleslým právním vědomím a poníženou spravedlností, prosáklém zneužíváním všeho, co se právě hodí, v němž byly vytlačeny na okraj hodnotové autority, jejichž centrální postavení ve všech normálních společnostech vyvažuje a kultivuje přirozené pachtění za obživou, ziskem a osobní ambicí. Žijeme v prostředí vyprázdněné veřejné služby, pokleslého veřejného prostoru a drancovaných veřejných prostředků stále odněkud někam přelévaných a bůhvíkoho obohacujících, což je semeništěm většiny našich problémů.

Není mnoho strategií, kterými lze tuto situaci řešit a autentičnost k nim patří. Být opravdový, mít opravdové nároky, nazývat věci pravými jmény – ani není nutné kritizovat nemravy a nemravnosti. Vlastně se dostáváme k populárnímu bonmotu Jana Wericha: Když už člověk je, tak má koukat, aby byl, a to takový, jaký skutečně je. Werich vlastně vyslovil trojvětý manifest občanské autentičnosti. Autentičnosti, která by se měla rozvíjet v občanských iniciativách, neziskových organizacích i privátním podnikání, v modulování služeb a vyhovování individuálním přáním a potřebám. Tento rozvoj by byl nejlepší v souladu s „mocí úřední“, ale když ta není vstřícná, autentičnost se může a má rozvíjet i bez ohledu na ni.

 Potenciál tohoto sektoru je obrovský, tak obrovský, že vytvořil soudobou západní civilizaci – se všemi problémy průkopnictví nepochybně nejvyspělejší produkt lidských dějin (což neznamená bezchybnost ani nepotřebnost obrovského úsilí na dalším zdokonalování). Věřím, že tento potenciál překoná i manipulovaný chaos, mocenský klientelismus a technokratický redukcionismus postkomunismu – jen k tomu potřebuje vzájemnou podporu jednotlivých subjektů, vědomí sounáležitosti a platformu autentických názorů uspokojující potřebu slyšet, že i jiní mají stejné pocity, stejné problémy, stejné úzkosti, že člověk není unikátní cvok, ale součást souznějící záplavy, která jen o sobě mnohdy neví navzájem.

Buďme tedy autentičtí, potvrzujme si své pocity, třeba o císařových nových šatech, a vytvořme tak prostředí, v němž se nám podaří realizovat i své individuální oborové zájmy – jedni získají podmínky pro paliativní, hospicové pečování, jiní pro reformování školství, další pro komunitní služby. Bez podpůrného prostředí, bez ovlivnění společenské situace naopak vyhoříme nebo se uplácáme jako ryby ve vysychajícím rybníku, sem tam selektivně kropené čísi hadicí.

Ale zpátky k umírání v užším slova smyslu. Kdysi se zvláště pokleslá literatura hemžila kromě zlomených, případně puklých srdcí také „osudem horším než smrt“, hrozícím zvláště  nevinným dívkám v bahně velkoměsta. Zamyšlení nad touto úsměvnou floskulí však může mít nečekané vyústění. Skutečně existuje něco horšího než smrt, a to nejen v oblasti etického patosu. Horší než smrt je vymření, horší než vražda vyvraždění, které může dosáhnout až genocidní obludnosti. Každá smrt je absolutní, každá vražda opovržení a trestu hodná. Přesto bychom měli asi zvláště truchlit nad vymřením společenství, které zemřelým ubírá i trvání v nových generacích, a pociťovat zděšení i hledat poučení nad vražedným decimováním. Proto by neměla uniknout pozornosti nevelká fotografická výstava Zaniklý svět v pražském Veletržním paláci  (6.-29.9.2007) věnovaná původním českým Romům a Sintům, téměř vyvražděným nacisty za vydatné pomoci většinové české protektorátní společnosti: z původních asi 14 000 z významné části usedlých a asimilovaných prvorepublikových občanů romské a sintské národnosti přežilo jen několik set, kteří se po válce rozplynuli v imigrační vlně jinokulturních nových Romů ze Slovenska a Balkánu.

Je zničující číst autentický záznam pozdějšího profesora lékařské mikrobiologie MUDr. Patočky z romského sběrného tábora v Letech u Písku (tábor byl zřízen Čechy ještě za 2. republiky a za protektorátu byl Čechy provozován), odkud byli jeho obyvatelé transportováni ke „konečnému řešení“ převážně do Osvětimi. Romské děti oddělené od svých rodin tam v době jeho lékařské inspekce ležely na promočené a pokálené slámě pod jednou velkou celtou, mezi živými mrtvé a umírající „se strašnými gangrénami celých končetin.“

A jakou zkušenost s pozůstalou romskou komunitou učinili autoři výstavy? „Řadu dokumentů jsme sice objevili, jenže mnozí jejich majitelé nám nedovolili udělat kopie. Jiní řekli, že všechny fotografie dali babičce do hrobu – přála si to tak… Často jsme narazili na nechuť k tomu, aby byl odhalován jejich svět. Někteří nám ukázali překrásné snímky z pohřbů, láskyplně upravených přepychových hrobek. Právě na nich je vidět bohatství a hloubka kultury, ta nekonečná úcta k zemřelým. Pak nám vysvětlil rechtsprecher, že je nesmíme vystavovat, protože naši mrtví mají právo na klid a my je nemůžeme rušit.“

Je moc dobře, že výstava bude otevřena i 28. září na den „české státnosti“, státnosti servilní k ovládání a okupantům, jedno zda německým nebo ruským, státnosti ochotné své menšiny tu kolektivně vyhánět (německou), tu nebránit před cizí genocidou (židovskou již za 2. republiky), tu brutálně „koncentrovat“ a později eugenicky sterilizovat (romskou). Větší obžalobou naší společnosti než zpráva ombudsmana potvrzující systémovost romských kastrací za reálného socialismu je údaj z výstavy, že většina Romů, kteří od nás emigrovali po roce 1989, se v nových zemích uchytila. Myslím, že je dobré na výstavu zajít, třeba na den české státnosti, a popřemýšlet o umírání a vymírání, o zaniklých světech a občanské společnosti, o tom, že daní nacionalismu bývá lidství a že v něm tak můžeme prohrát svou největší autentičnost.