Domov nic nenahradí

Jsou to dva měsíce, kdy naše máma naposled vydechla. Dostala od Pána Boha velký dar – milosrdnou smrt. Zemřela doma, po upřímné modlitbě, bez bolesti, v kruhu svých dětí, které jí stále opakovaly, jak velmi ji mají rády.

Po téměř dvou letech urputného a těžkého boje se zákeřnou chorobou nebyla pro nás mámina smrt tím nejhorším zážitkem.

Nekončící šňůra chemoterapií, balení věcí do nemocnice, plná čekárna před ambulancí, čekání na příjem, čekání na volnou postel. Čtyřdenní honička mezi prací a nemocnicí, telefonáty osmkrát za den, prosby o vstup na oddělení po uplynutí návštěvních hodin, propuštění, lékařčin upřímný stisk ruky: „za tři týdny se uvidíme…“, příchod domů, lavor u postele, zvracení, pláč, prosba o sílu… Vypadané vlasy, obočí, řasy, slabost, únava, kožní problémy, afty v ústech, odlupující se nehty, kašel, zlomené žebro… Pocit bezmoci, tajný pláč v koupelně. Ne, ne, nedat se, vzchopit se a pomoci!

Radioterapie, milí lékaři, sestřičky, čekání na ozařování s oblíbenou knížkou, noví přátelé, svítá naděje, vlasy znova rostou, kontrolní vyšetření jsou v pořádku, krásné babí léto, navracející se síla, radost z vítězství…

Napětí a nervozita, když čekáme na výsledky kontrolního CT, PET vyšetření, špatné zprávy, příprava věcí na příjem na chirurgii, ortel v lékařském pokoji, operace už nemá význam, příjem na interní kliniku, primářka nic nezastírá, mluví na rovinu, chápavě nám dává rady o paliativní léčbě v hospici. Bezradnost, strach, smutek.

Máma se za pár posledních dnů v nemocnici trochu zlepší, sedíme na oddělení, návštěvní hodiny pro nás neexistují, vtipkujeme, vzpomínáme, máma se směje, je krásná, krásnější než kdykoliv předtím. Jsme rozhodnutí. Nemocnici ne. Ve čtvrtek si bereme mámu domů.

Kolik lidí vezme do svých rukou odpovědnost za poslední chvíle milovaného člověka? Máma si přála zemřít doma. Překonáváme strach a zábrany, v práci si bereme dlouhé dovolené, švagr-lékař nás učí píchat injekce, pro citlivky tu není místo, naučíme se to, stávají se z nás profíci. A každý den se nemůžeme dočkat, až zazvoní sestra Barbora z mobilního hospice.

Chodí za mámou každý den, přinese naději, pokoj, modlitbu, pohlazení, máma je za její přítomnost vděčná, vždy šťastně otevře oči: „Vy jste přišla!“ Nechá si změřit tlak, postěžuje si: „Tlačí mě v břiše.“ Rady sestry Barbory jsou pro nás k nezaplacení, povzbudí nás: „Ano, děláte to dobře, kdyby se cokoliv dělo, zavolejte.“

Každodenní život má najednou úplně jinou příchuť. Všecko plyne pomaleji. S mámou si hodně povídáme, když je unavená, vyprávíme my, ona poslouchá, vydolujeme z paty text Otčenáše a pomodlíme se s ní, držíme ji za ruku, aby cítila naši přítomnost. Emfaticky prožíváme každý její ston. Občas otevře oči a usměje se: „Katuško, andílku můj! Zuzanko, cibulko moje! Můj Tomášku!“ Náš pejsek Lea občas přiběhne, oddaně olíže mámě ruku a lehne si k její posteli.

Poslední dva dny máma upadá do bezvědomí, vnímá a slyší, odpovídat už nemůže. V noci se u ní střídáme, kontrolujeme počet vdechů.

Další den v poledne jsme u ní všichni tři, když vydechne naposled…

Necítíme nic negativního, všecko kolem nás je jen velmi, velmi smutné, máma už není, leží tu s námi, ale oči už neotevře. Poslední dny jsme byli pořád s ní. Víme, že nejdůležitější je, že byla DOMA, měla kolem sebe všechno, co měla ráda. Domov nic nenahradí.

Jsme rádi, že jsme se rozhodli tak, jak jsme se rozhodli. Jsme vděční za pokojný odchod naší maminky z tohoto světa. Máma odešla na věčnost s krásným úsměvem ve tváři, jakoby říkala: „Budu se na vás dívat a milovat vás navždy.“ Její svetřík ještě stále intenzivně voní její oblíbenou vůní Eternity.

Bratislava, červen 2007