Zemřel nám syn, o kterého jsme pečovali 20 let. Trápí nás postup lékařů, výčitky. Co dělat?
Dobrý den,
v roce 2007 můj syn Dominiček prodělal čtyřnásobnou transplantaci jater, po které bohužel zůstal upoutaný na vozíček. Od té doby jsem se o něj doma nepřetržitě starala 24/7. Domísek byl celý můj život, prošli jsme si spolu ještě před transplantací mnoha nemocnicemi, několikrát bojoval o život, ale vždy jsme vše spolu zvládli. Dominiček byl od transplantace plně odkázaný na mou péči. I přesto, že nemluvil mi každý den svým úsměvem dodával sílu a hnal mě dopředu. Před čtyřmi lety prodělal těžký zápal plic a byl téměř měsíc na umělé plicní ventilaci. A i přes ne moc dobré vyhlídky od lékařů opět vše zvládl a jeli jsme domů. Téměř rok se však ještě z této hospitalizaci na ARU zotavoval (léčení proleženin, psychicky špatný stav). Zas tu byl zpět můj veselý a usměvavý Dominiček. Pravidelné kotroly u specialistů dopadly vždy dobře. Jelikož byl upoutaný na lůžko a nedokázal se sám pohybovat, měl problémy se zahleněním plic, což se nám vždy doma dařilo vyřešit odsáváním z dýchacích cest. Bohužel před pár dny Domísek začal mít problémy s odkašláváním hlenů a nedařilo nám dýchací cesty dostatečně odsávat. Po většinu dne měl okysličení krve v pořádku, ale k večeru se situace zhoršila. Pořád se nám však honili hlavou myšlenky, že pokud bychom jeli do nemocnice a Dominiček tam dostal Covid, tak by to zcela jistě nezvládnul. Bohužel se situace ještě více zhoršila, saturace začala klesat na 80 % a níže a Domísek začal lapat po dechu. nebyla jiná možnost než zavolat sanitku. Domísek už byl velmi slabý, už neudržel ani hlavu, lékař z RZT mu nedal ani žádné podpůrné léky, neposlechl si ho, a kromě toho že mu dali kyslíkovou masku neudělali v podstatě vůbec nic. Rozhodli se ho odvézt do Nemocnice ve Frýdku Místku na Centrální urgentní příjem. Tam se lékařka při pohledu na Domíska zhrozila, proč ho přivezli k nim, a ne rovnou na ARO. Převézt na ARO ho však nenechala. Po dlouhých minutách čekání na chodbě, aniž by se nás kdokoliv na cokoliv zeptal, nám lékařka přišla oznámit, že Domískovi selhávají plíce a že to vypadá velmi špatně. Urgovali jsme ať syna zaintubují a převezou okamžitě na ARO. Řekli jsme jí, že byl pouze silněji zahleněný a nedařilo se nám ho doma odsát. V podstatě nás ani neposlouchala, řekla že nemůže nic dělat a že intubovat Domíska nebudou, že to prý konzultovala s lékařem z JIP. A odešla. Bušili jsme na dveře, aby nám někdo řekl, co se doopravdy děje a abychom se domohli převezení na ARO buď ve Frýdku nebo do FN Ostrava. Za dalších asi 10 minut přišel lékař z JIP, který nám oznámil, že Domísek zemřel. Začal mluvit cosi o tom, že každý má na světě jen určený čas a že to jednou muselo přijít, že už si toho Domísek prožil dost a vyčerpal svoje rezervy...neskutečně netaktní jednání. Oznámil nám, že se ho pokoušeli 10 minut resuscitovat, což nás opravdu šokovalo, proč probíhala resuscitace tak krátkou dobu. Po dotazu, zda Domíska zaintubovali jak jsme žádali, odpověděl že ne. Znal Domíska jen z lékařské dokumentace, co si narychlo přečetl. Nikdo se nás ani neptal např na alergie, jak bývá běžné, na léky, na situaci, co se přihodilo, na nic. 20 let jsme s Domískem jezdili po nemocnicích a v životě jsem ho neviděla v tak zuboženém stavu, jako byl po "péči" lékařů na centrálním příjmu ve Frýdku Místku. Na každé končetině měl minimálně 5 nepovedených napíchnutí žíly, byl pozvracený, prostě něco neskutečně příšerného. Ptali jsme se lékaře z JIP, který přišel asistovat, zda mu tohle přijde normální, aby syna takhle rozpíchali, i já sama jsem mu byla schopná vzít odběry napoprvé, a to nejsem vystudovaná zdravotnice a neživím se tím...on mi na to odpověděl "ale vy jste ho znala lépe než my". A to nemluvím o tom, že vyšetřovací místnost bylo propojena s úklidovou místností, kde si uklízečka několikrát chodila sem a tam, při tom, co jsme se s Domískem loučili. Několikrát se z vedlejší místností ozýval hlasitý smích zdravotnického personálu. Po několika hodinách nás od Domíska vyhnali, že už jim začínají jezdit sanitky, že už je ráno a že na takové loučení se zesnulým nejsou vybaveni speciální místností, což jen dokazuje to, že tam Domísek neměl co dělat a měli ho odvézt na ARO. Navíc nám jedna ze sester při kátkém rozhovoru, řekla, že se jedná o pochybení rychle záchranné služby, že ani nezajistili žilní vstup a měli ho odvézt rovnou na ARO, a ne k nim. My jsme ale přesvědčeni, že pochybila i lékařka z centrálního příjmu, tím že Domíska nenechala okamžitě převézt na ARO. Jediné, co Domísek potřeboval bylo odsátí zahleněných plic a odpočinout si. Podali jsme již trestní oznámení a budeme doufat ve spravedlnost, že všichni, kdo zanedbali péči o našeho syna, budou právem potrestáni. Vše se seběhlo tak rychle a nečekaně a my (já i můj přítel) jsme v šoku. V hlavě se mi honí myšlenky a výčitky. Máme oba úplné prázdno v životě. Od transplantace se náš život a každý den točil jen kolem Domíska. A teď tu není a my nevíme, co dál. Nemáme už žádný smysl života. Já sama se trápím, zda je Domísek šťastný a že ho už nic netrápí a nebolí. Přála bych si, aby za mnou přišel a já mu mohla říct, jak moc ho miluji a že je mi to vše líto. Je to neskutečná bolest a trápení, nejde to slovy vlastně ani popsat. Mám pocit, že můj život nemá dál bez Dominička smysl :,( Nechci žít bez něj :,( Usínám teď v jeho polohovací posteli, v náručí s jeho oblečením, které měl na sobě, když nás před dvěma dny opustil a v ruce svírám jeho oblíbenou hračku a neustále se trápím a pláču. Ani jeden nemáme chuť k jídlu, ale snažíme se aspoň pít. Přála bych si vědět, zda se má dobře a nic ho netrápí. Moc by nám to pomohlo, protože máme stále výčitky, že jsme mohli jet do nemocnice dříve nebo ho sami odvézt přímo do FN Ostrava a nemuselo by vše skončit takhle.
PS. : mám o tom informovat more rodiče, se kterými nemám dobré vztahy. Nebo v podstatě žádný vztah, od doby, kdy před několika navrhovali, abychom Domíska dali do ústavu, jsme se přestali stýkat a komunikovat. Dočkali jsme se z jejich strany jen nepochopení a hloupých řečí... Já sama cítím, že si to nezaslouží vedět, protože se o Domíska v podstatě celou dobu vůbec nezajímali
Dobrý den,
píšete nám v době velké ztráty, kdy se Váš život odchodem syna úplně změnil. Je to velmi krátká doba od chvíle, kdy Dominik zemřel a je pochopitelné, že jste zatím nemohli projít víc než pocítit prázdnotu, zmatek, zlost a hlavně smutek.
Vypadá to, že jste v dané situaci udělali opravdu to, co jste vyhodnotili jako nejlepší. Chápu, že jste v současné době váhali s odvozem syna do nemocnice a je otázka, zda by jiný postup přinesl jiný výsledek. I když teď pochybujete a přemýšlíte, co jste mohli udělat lépe, je možné, že odlišný postup by opravdu přinesl jinou zátěž. Často se stává, že pacient, který překonal mnoho obtížných zákroků, už nemá kapacitu projít jakoukoliv další, byť mírnější, komplikaci. Samozřejmě, že nemohu vědět, jak to bylo právě u Dominika, ale přála bych Vám, abyste mohla více myslet na to, že jste mu mnoho let věnovala tu nejlepší péči, žila pro něj, rozhodovala dobře o tom, co je pro něj třeba a mohla časem přijmout i to, že jste i tentokrát vybrala, co jste považovala za nejvhodnější. Je škoda, že jste se s ním nemohli lépe a v klidu rozloučit, je pravda, že mnoho nemocnic nemá pro důstojné rozloučení akutně přijatých pacientů dostatečné a vhodné zázemí. Nedivím se, že Vás rušilo vše okolo, určitě to bylo nepříjemné, a navíc ve chvílích zármutku a šoku vnímáme rušivé vlivy z okolí často ještě výrazněji než v běžných situacích, což si bohužel mnohdy lidé v okolí neuvědomují. Pochopila jsem, že se nyní zlobíte na zdravotnický personál od záchranky, přes sestry i lékaře. Přemýšlím, kolik této Vaší zloby souvisí s bolestí, kterou prožíváte nad ztrátou syna. Je škoda, že nebyl čas ani prostor a nejspíš ani atmosféra, abyste mohli s personálem dojít ke shodě, jakou péči měl Dominik dostat.
To, že nyní stále myslíte na svého syna, připomínáte si jeho přítomnost přes jeho věci či postel chápu nejen jako prozatímní srozumitelnou neochotu se s ním rozloučit, kterou mají v různých fázích léčení či umírání vlastních dětí všichni milující rodiče, ale také jako součást truchlení nad tím, že Dominik zemřel. Starala jste se o něho velmi intenzivně, většina věcí v jeho životě závisela na Vás a nejspíš péče o něj vyplňovala veškerý Váš čas. Ocitnout se v situaci, kdy to všechno skončilo je těžké a nyní bude potřeba další čas, abyste po tak dlouhé době mohla změnit svůj život. Není podivné, že nic měnit nechcete a zatím jste v rozpoložení, že byste ráda, aby se všechno vrátilo zpátky. Je mi líto, že Vás to potkalo.
Jsem ráda, že píšete o tom, že se snažíte s partnerem nezapomínat na to, že je třeba se o sebe alespoň trochu postarat. Nechuť k jídlu je normální, i když je fajn zkusit si alespoň občas něco dát, abyste nabrali sílu tímto těžkým obdobím projít. Dostatek tekutin hraje zásadní roli ve zvládání stresu a náročných životních situací. Vím, že je obtížné snést všechnu tu bolest, zlost i další trápení. Na to všechno budete potřebovat hodně sil. Pokud byste potřebovala a uznala za vhodné, můžete také požádat o podporu organizace, které se věnují rodičům, kteří přišli o své děti.
Ve Vaší lokalitě takovou organizací může být ostravský mobilní hospic Ondrášek. Celorepublikově poskytuje podporu pozůstalým rodičům Dlouhá cesta, obrátit se můžete i na poradce pro pozůstalé.
Ještě jste zmínila úvahu, zda sdělit Vašim rodičům informaci o Dominikově úmrtí. Psala jste o velkém neporozumění mezi vámi a jejich odlišném názoru na péči o syna. Je zcela na Vás, jak se rozhodnete, chápu, že nechcete nyní slyšet další nechápající komentáře. Zároveň můžete uvažovat o tom, že i když nerozuměli, mohli by se s Dominikem jeho prarodiče adekvátně rozloučit – pokud myslíte, že by to udělali a bylo to pro ně či Dominika potřebné. Ať se rozhodnete jakkoliv, je to Vaše volba a oboje má svá pro a proti. Záleží na Vás, na Vaší kapacitě a také na tom, zda a jak chcete se svými rodiči komunikovat v budoucnosti.
Zuzana Vondřichová
Dotaz zodpovídá
