Umírá mi dědeček, nejdůležitější člen rodiny. Jak se srovnat s tím, že ho ztratím?
Krásný den. Nevím jak se vyrovnat s tím, že mi umírá dědeček. Pro mě osobně nejdůležitější člen rodiny. Velmi ho miluji a jeho nemoc, která ve velmi krátké době nabrala rychlého spadu, je pro mě obrovská rána. Přestávám mít chuť i sílu cokoliv, každou myšlenku věnují jemu. A i když vím, že pro něj to bude vysvobození, nemohu se s tím vyrovnat. Připadám si jako sobec, ale zároveň chci aby mu bylo lépe i když vím, že úleva přijde pouze tehdy, kdy já ho ztratím. Jak se snaze vyrovnat s tím, že o něj přijdu? Jde to vlastně? Děkuji.
Dobrý den, Kissi.
S odcházením milovaných a blízkých lidí se každý vyrovnává těžce a po svém. Je přirozené, že ani nemůžete myslet moc na něco jiného. Nevím, jaké jsou okolnosti dědečkovy nemoci, jestli se s ním vídáte. Ne, sobec určitě nejste, tohle k lásce patří, ta touha být s někým, koho miluji. Ano, dědeček nakonec dříve nebo později dojde úlevy, ale Vy ho přece ani potom tak úplně neztratíte. Nemyslím tím jen to, že Vám zůstanou vzpomínky. Ti, s kterými jsme se měli rádi, zůstávají v nás, i když odejdou. Společný vztah lásky přece nemůže jen tak zmizet. A taky že nemizí. Ke každému vztahu bytostně patří komunikace. A ať už tomu kdo rozumí, jak chce, a vysvětluje to tím či oním způsobem, pravda je, že takové to vnitřní rozmlouvání s někým pro nás důležitým trvá dál, i po jeho odchodu. Ano, už to nikdy nebude tak napřímo, z očí do očí, s pohlazením, s tělesnou blízkostí — a to je na odcházení milovaných to nejtěžší a nejsmutnější. Ale ti, kteří nám odcházejí, zůstávají s námi ve vztahu a nějak zevnitř k nám promlouvají a pomáhají nám. A tohle nám pomáhá vyrovnat se i s tím, že už tu nejsou. Uvidíte sama, sama nebudete.
Váš Jiří Černý
Dotaz zodpovídá
