Třetím rokem se starám o nemocného otce. Postupně schází, mění se jeho psychika a je až zlý. Jak tímto období projít a nezbláznit se?
Dobrý den,
můj otec má rakovinu plic. S nemocí se pere 3 rok. Otec žije u mě a mé rodiny /manžel a 2 dospívající dět/. Otec se k nám přistěhoval, když byl ještě v pořádku. Soužití bylo bezkonfliktní. Od té doby, co otec onemocněl, velmi se změnila jeho psychika. Jak postupně schází, stává se z něj jiný člověk. Sobecký a dovoluji si použít to slovo doslova "zlý". Na všechny křičí. Do obchodu si někoho z rodiny pošle klidně i 4x za den pro nesmysl, bez kterého se neobejde. Já vařím naprosto špatně, bez chuti atd.. Vím, že jsou to projevy jeho bezmoci a snahy najít viníka za svůj zdravotní stav. Spíš se chci zeptat, jak toto pro všechny nelehké období přežít. Jak si zachovat zdraví rozum a nezbláznit se. Jak udržet rodinu, která se velice pozvolna ale jistě rozpadá a přitom zajistit otci vše potřebné.Pracuji jako sociální pracovnice. Svou práci jsem měla velmi ráda. Nyní mě to už nebaví ani tam.
Děkuji za odpověď.
Jana
Popisujete obtížnou situaci, ve které Vaše rodina žije. Náročnost současného života je určena především nemocí Vašeho otce, která probíhá již třetí rok.
Vážená paní Jano,
samozřejmě že sám fakt nevyléčitelné nemoci a postupujícího času je pro každého, koho se to nějak týká, náročný a vyčerpávající. Pokud chybí člověku východisko, možnost vyléčení, je pro něho těžké hledat jinou naději a najít úlevu a schopnost brát každý okamžik a každý den jako důležitý a jako možnost zbývající čas plně prožit tak, jak je mu milé, a s lidmi, které má rád. Jistě se to snadno napíše nebo se o tom mluví, těžké je být v té situaci a mít před sebou blízkého člověka, který trápí sebe i ostatní – právě proto, že je tak obtížné situaci, ve které je, přijmout.
Sama píšete, že rozumíte tomu, proč se otec zlobí a je „zlý“ na ostatní, chápete, že je to projev jeho bezvýchodnosti a nesmíření. Atmosféra, kterou tím vytváří, zasahuje samozřejmě celou rodinu a – jak píšete – máte zřejmě i obavu, že Vaši blízcí takový tlak nemusí dobře ustát.
Zajímalo by mě, zda o situaci společně s manželem a dětmi mluvíte - ve smyslu, zda si dokážete navzájem projevit ocenění a podporu za to, že v náročné situaci držíte spolu a rozumíte všichni dobře tomu, proč a co se děje. Důležité je také to, zda jste všichni jednotní v tom, že se staráte tak, jak se staráte, a chcete to vydržet do konce otcových dnů. Zní to možná dost nekompromisně, když to tak napíšu, ale shoda a zázemí blízkých a pečujících je moc důležitý zdroj síly a podpory právě pro chvíle, kdy má člověk pocit, že již nemůže dál – jinak to myslím ani nejde dobře zvládnout. Člověk v tom těžko může být sám, natož v nějakém konfliktu s ostatními.
Vzájemná podpora a ujištění, že držíme spolu, někdy i společný nadhled a trocha odlehčujícího humoru může člověku zase pomoci dobít baterie a vrátit pocit, že to přes všechnu těžkost a bezvýchodnost má smysl.
Další otázka je, zda by byl i Váš otec přístupný nějakému důvěrnějšímu rozhovoru – s někým z rodiny, přátel nebo třeba vlastním lékařem. Samozřejmě by mohl pomoct psycholog nebo psychoterapeut, pokud by Váš otec s takovým rozhovorem souhlasil.
Pokud někdo takový je, bylo by užitečné zkusit s otcem o jeho situaci a především prožívání té situace mluvit. Často jsou lidé „zlí“ také proto, že mají pocit, že jsou v bezvýchodnosti sami, nikdo si neumí představit, jak jim je, je to nesdělitelné… což sice do nějaké míry je pravda, ale sdílení s někým druhým, před kterým můžeme ukázat a projevit své emoce, mít prostě svědka toho těžkého, co prožíváme, nám většinou přináší úlevu a snímá z nás pocit samoty a vyčleněnosti ze života ostatních. Vím, že často se lidé takovým rozhovorům vyhýbají, bojí se těžkých témat, ale přesto je to právě to, co člověku může pomoci, zvláště když není východisko. Pocit, že nejsem sám a že mi někdo rozumí, umí dělat zázraky.
Nevím, jestli si umíte představit, že by s otcem šlo mluvit o obtížnosti situace pro Vás všechny, ale je určitě možné to zkusit. Nemělo by to znít jako výčitka. Ale jako konstatování, zároveň s ujištěním, že rozumíte, proč se projevuje tak, jak se projevuje – že to je právě jeho nemoc, ne jeho osobnost. Přesto taková zátěž může být neúnosná. Jeho peskování by mělo být, přes všechno porozumění jeho situaci, nějak limitováno. Měl by vědět, že ač chcete, snažíte se a milujete ho, nemůžete vydržet a zvládnout vše a nechcete riskovat rozpad své rodiny.
Nevím, zda můžete s otcem mluvit Vy, Váš manžel nebo nějací přátelé, eventuálně lékař – ale ten, kdo by to byl, by měl mít informace o Vaší situaci, o tom, jak žijete, a o rizicích, která tam jsou. Každý – i malý krok – může přinést úlevu a pomoci člověku jít dál.
Jistě je také možnost, že byste se sama nebo i s někým dalším z rodiny šla poradit s nějakým psychologem či psychoterapeutem, jak postupovat, co konkrétně udělat, jak, co a kdy otci říct, nabrat odvahu k tomu bránit i sebe a vztahy ve Vaší rodině.
Myslím, že i náznak vyhoření v práci, o kterém píšete, je dokladem, že jste už dlouhou dobu příliš k dispozici ostatním lidem, příliš zatížená a příliš obětavá, než aby to mohl člověk sám unést. Zkuste udělat něco i pro sebe – tím uděláte něco i pro všechny ostatní kolem Vás.
Myslím na Vás a držím palce,
Ilona Peňásová
Dotaz zodpovídá
