Těžce nemocný tatínek jedná nepříjemně s pečující maminkou. Jak oběma pomoci?
Dobrý den,
chtěla bych se Vás zeptat na následující:
Taťka onemocněl rakovinou. Nyní je už pravděpodobně v poslední fázi nemoci (mnohočetné metastáze, celkový špatný zdravotní stav), smiřujeme se s nejhorším. O taťku pečuje hlavně mamka. Bohužel taťka je na mamku občas dost nepříjemný, nevrlý až zlý. Mamku to moc mrzí a trápí se tím, protože některé výpady jsou tak zvaně pod pás. Člověk by si představoval poslední společný čas jinak, než fungovat jako hromosvod. Tušíme, že tyto projevy jsou součástí nemoci a taťka je již nedokáže zcela regulovat. Nicméně, mohl/a byste nám, prosím, poradit, co s tím? Jak reagovat na takové výpady? Jak moc se má člověk v takovýchto chvílích vymezovat? Jak dát najevo, že to zraňuje. Jak se proti tomu bránit? Dokážu si představit, že tato zlá slova totiž mohou znít mamince v hlavě ještě dlouho a ještě dlouho poté mohou ubližovat. To bych nerada, protože mamka je velice obětavý člověk a nyní musí snést velice mnoho.
Jen bych chtěla podotknout, že nějaká antidepresiva spíše nepřicházejí v úvahu. Co se týče taťky, zdá se, že je smířený a smrti se až tak nebojí. Vypadá to, že je jen strašně netrpělivý.
Moc děkujeme za radu.
Dobrý den, paní Terezo,
vážím si důvěry, se kterou se na nás obracíte. Váš taťka je nevyléčitelně nemocný a v poslední době je velmi nepříjemný a nevrlý na mamku, která o něj pečuje. Vnímám, že i Vás jeho chování zraňuje. Připadá Vám to nespravedlivé a nevděčné vůči mamce. Také Vás mrzí, že na konci jejich společného života není pokoj a smíření, jak byste jim přála. Zažíváte možná mnoho bezmoci a zklamaných očekávání.
Oceňuji, že i v tomto pro Vás náročném období dokážete vnímat potřeby mamky i taťky. Z Vašeho dopisu jsem vyrozuměla, že k nim často chodíte a sdílíte jejich život – chci to ocenit a podpořit Vás v tom.
Přemýšlím, co se děje v taťkově duši, co ho vede k tomu láteření a nespokojenosti. Těžko se to dá zvenčí odhadnout. Píšete, že taťka je se smrtí smířený, přesto mě napadlo, že na něj možná opět dolehla zloba a závist, že právě on je nemocný, že on musí zemřít, a ne někdo jiný. Tyto pocity se často znovu a znovu vracejí, někdy trvá dlouho, než se člověk se svou smrtí dobře smíří. Možná mu vadí něco, co je spojené s jeho nemocí – např. nemožnost ovlivňovat svůj život tak, jak byl zvyklý dřív, nebo mu nechutná jídlo, otravují ho nějaké lékařské procedury… Možná ho něco bolí, nemá na nic chuť, nudí se. Možná je pro něj těžké snášet pocit, že je závislý na druhých a že už to nikdy nebude jinak…
Pokud je tomu tak, že něco trápí taťkovu duši, vyplácí se nabídnout mu porozumění. Třeba tak, že si představíte, jak by asi Vám bylo v jeho kůži – a během rozhovoru mu to řeknete. (Např.: „Já kdybych byla takhle nemocná a ještě by mě trápilo to a to – to bych byla taky naštvaná a nedočkavá.“) Někdy takové empatické vyjádření uvolní jeho vnitřní napětí; v první chvíli se jeho zlost možná vyvalí, ale dlouhodobě se mu uleví. Někdy je těžké slyšet mezi slovy, co je skutečným důvodem k láteření; často to snáz slyší ti, kdo nejsou tolik citově „namočení“; ale za pokus to stojí, ne?
Zvažte, zda je možné pozvat i někoho dalšího, kdo by toto hluboké porozumění mohl taťkovi také poskytnout. Možná máte někoho v okolí (doktora, starého kamaráda, faráře, vzdálenější příbuzný…). Je možné, že by ten někdo další mohl „ťuknout na jinou strunu“, která by taťkovi ulevila.
Míváme také dobrou zkušenost s tím, když nemocnému dopřejeme možnost ovlivnit co nejvíc věcí v jeho životě. Například když si může vybrat, zda bude jíst teď nebo potom, jaké chce dnes oblečení, v kolik hodin může přijít návštěva k němu do pokoje apod. Když má člověk dojem, že je často brán ohled na jeho přání, bývá spokojenější.
Ptáte se, co může mamka dělat jinak. Bohužel neexistuje univerzální, pro všechny platný návod. Moc nevím o tom, jak mamka na ty výpady reaguje. Zkuste spolu probrat, co s ní výpady dělají a co by mu chtěla říct (a možná, co si myslí, ale říct by mu to nechtěla). A zkuste pak společně najít, co by mohla říct/udělat, aby taťkovi neublížila, ale sama se necítila zneužívaná. Obecně bývají užitečné věty typu — klidně řečeno: „teď na mě křičíš, není mi to příjemné, přijdu za chvíli“ (a jít se na chvíli vzpamatovat). Dávat najevo, „mám tě ráda, ale tvoje výpady ráda nemám.“ A snažit se jim porozumět a ošetřit jejich příčinu, je-li to možné.
Navrhněte mamce, aby nebrala jeho výpady osobně. Ať si zkusí představit důvod, proč by taťka skutečně mohl být nazlobený (např. že ostatním je dopřáno zdraví, naděje, budoucnost, vliv…, ale jemu ne), a ať se snaží věřit tomu, že se taťka zlobí na ten důvod, nikoli na ni osobně.
Ať mamka hledá, co jí vrátí ztracenou rovnováhu (promluví si s kamarádkou? Svěří to Bohu? Jde se projít? Vytře podlahu? Zavolá anonymně na nějakou linku důvěry? …) Co by v takovou chvíli nejvíc potřebovala? Můžete jí i Vy pomoct? Možná i Vaše porozumění a naslouchající ucho…
Pokud je to jen trochu ve Vašich možnostech, zkuste mamce na nějaký čas odlehčit. Převezměte na několik hodin péči o taťku a dopřejte jí čas pro sebe – ať už ho stráví s nějakou svou blízkou duší, zajde do divadla, užije si masáž nebo jinak načerpá síly. Zvažte i možnost odlehčovacího pobytu. A nezapomeňte potom pečovat o Vaši duši.
Paní Terezo, přeji Vám moudrost v hledání úlevy pro oba Vaše rodiče. A kéž je jim dopřáno dobře prožít konec taťkovy pozemské pouti. Budu na Vás myslet.
Petra Hálková
Dotaz zodpovídá
