Těžce nemocný otec každý den mluví o sebevraždě.
Otec-onkologický pacient-je v domácí péči, obětavě ho ošetřuje 24 hodin denně moje matka, bratr a já se snažíme pomoci na všech frontách. Ošetřující lékař z nemocnice naznačil, že kromě infúzí, které jsou za asistence odborné zdravotní sestry aplikovány doma, nemá další variantu léčení. Táta dosud svůj stav nepřijal, střídají se stavy euforie (cvičí, vyžádá si výlet a absolvuje ho, i když je potom zcela zničený, nechá se na vozíku odvézt do restaurace apod.) a stavy propadu, kdy se loučí a především hovoří o ukončení života vlastní rukou. Ty představy sebevraždy jsou až absurdní (skok ze střechy apod.), ale jsou na denním pořádku a jsou frustrující. Navíc do těchto představ namnoze zahrnuje i mamku, věty typu - pojďme to ukončit spolu. Vím, že pravděpodobně je to zoufalé volání o pomoc a věřím, že nepřejde od slov k činům. Máme to štěstí, že s námi spolupracují odborníci, ale toto téma u táty dosud nikdo nepotlačil. On se vzhlédl k pravým chlapům (jak on říká) typu pana Tigrida a zoufale odmítá být "tím balíkem, kterého někdo posunuje, kam on třeba vůbec nechce". Léky na psychiku snáší strašně, všechna varování na přebalu, jak nepříznivě mohou působit včetně vzácných případů, se u něj projevila - nelze použít.
Pospává přes den, celé noci je vzhůru a to je taky hrůza. A je to typ člověka, kterému nelze říct pravdu, protože on i přes to, co zde popisuji, má plány do života a vidím v jeho očích, jak se chytá každého stébla naděje.
Uf.
Děkuji za Váš čas i Vaši účast na sdílených osudech a zdravím
Helena
Píšete o svém onkologicky nemocném otce, u kterého byla ukončena léčba, která by vedla k vyléčení. Váš táta se se svůj zdravotní stav nepřijal a střídají se u něj stavy euforie a velkých propadů, kdy mluví o sebevraždě. Mluví denně o tom, jak sebevraždu vykoná. Je to pro Vás velmi obtížné.
Milá paní Heleno,
Vaše situace je opravdu nelehká. Děkuji Vám za důvěru, se kterou se svěřujete se svým trápením.
Jsem ráda, že v tomto náročném období máte kolem sebe také profesionály, kteří se snaží odlehčit Vašemu otci i zbytku Vaší rodiny. Není mi však zřejmé, zda, a jestli vůbec, s Vaším otcem hovořil psycholog nebo psychiatr.
K popisu stavu Vašeho otce mě napadá několik myšlenek. Kromě toho, co již sama víte, že Váš otec pravděpodobně není se svou nemocí a její prognózou zatím vyrovnán, je nejspíše frustrován ve své potřebě mít navzdory svému stavu svoji hodnotu, prožívat svoji lidskou důstojnost. Soudím, že Váš otec také prožívá veliký strach. V takových případech je důležité neodsouvat strach, ale zjistit, čeho se nemocný člověk konkrétně bojí. Zdrojem strachu může být např. strach z bolesti, ze samoty, z bezmoci, strach ze ztráty kontroly nad sebou nebo strach ze ztráty kontroly nad během událostí. Pokud známe zdroj strachu, pak lze teprve správně zaměřit pomoc, aby se strach alespoň zmírnil. Nevím, jaký máte s Vaším otcem vztah a kolik máte sil k vedení hovoru o jeho obavách. Pokud by to bylo možné a Vám by to více vyhovovalo, obraťte se na odborníka, nejlépe na psychologa, který by tyto otázky s Vaším otcem mohl probrat. Myslím si, že podpořit Vašeho otce ve vyrovnávání se s nemocí psychofarmaky („léky na psychiku“) je zcela na místě. Najít vhodnou kombinaci léků pro Vašeho otce by Vám pomohl psychiatr a možná by vedl s Vaším otcem hovor tak, aby léky přijal. Důležité také je, abyste dávali Vašemu otci najevo, že si ho stále vážíte, že má svoji hodnotu, i když je nemocný, i když neživí rodinu a i když je závislý na Vaší pomoci. To, že Váš otec osciluje mezi plánováním a loučením, ukazuje na to, že se nemocí zabývá, zpracovává ji a dávkuje si ji podle svých psychických možností. Věřím, že toto střídání je pro Vás těžké.
Paní Heleno, přesto, že mi připadá, že jste ve vyrovnávání se s nemocí Vašeho otce dál než je on sám, doporučuji Vám, abyste se nebála ani Vy obrátit se v případě potřeby na odborníka. Doprovázení těžce nemocného člověka je velmi náročné a vyžaduje také duševní hygienu pečujícího.
S úctou a pozdravem
Tereza Soukupová