Před rokem mi umřel partner, život bez něj mě nebaví. Jak mám najít smysl jít dál?

Dobrý den,

porozuměla jsem, že Vám partner moc chybí a zatím se Vám nepodařilo najít přijatelný způsob života bez něho. Někdy to opravdu dlouho trvá, než se člověk zvládne naučit žít bez blízkého, se kterým žil dlouho, měl ho rád a byl zvyklý trávit s ním čas. Obvykle to bývá více měsíců, často i víc než rok, ale v průběhu tohoto času pozůstalí cítí alespoň občas úlevu.

Nevím, proč se Vám nedaří najít novou cestu, na které byste mohla na svého partnera myslet spokojeně a bez velké bolesti. Napadá mě, že Vám v tom mimo jiné může překážet pocit, že „jste to nezvládli“. Dojem, že jste prohrála nebo něco nedokázala, může kazit přijetí odchodu partnera a nastavení života bez něho. Smrt kohokoliv není prohra, ale normální konec života. Většinou se hodně snažíme, abychom tento konec oddálili, ale dřív nebo později to opravdu nemůžeme zvládnout zastavit. Ne proto, že jsme dělali něco špatně, ale protože ten konec vždycky prostě přijde. Nechci Vás poučovat, dovolím si jen sdílet svůj názor: Myslím, že se nedá zabránit smrti. Někdy je ale možné umírání druhému člověku usnadnit, starat se o něj a být s ním, a to opravdu není špatný konec. Z Vašeho dotazu mám dojem, že se vám to spolu podařilo.

Po této době od smrti Vašeho partnera už by možná mohlo jít trochu aktivněji pomáhat tomu, abyste se opět mohla vrátit do života, který Vás bude těšit. Je vhodné být na sebe laskavá, dávat dost prostoru pocitům, které máte, včetně smutku, bolesti a ztráty smyslu nebo naštvanosti, a zároveň si dopřát věci, které jsou Vám milé a příjemné, přestože Vám mohou připadat bez partnera zbytečné. Partner odešel a Vy jste zůstala, tak teď nezbývá, než se zkusit o svůj život postarat tak, aby smysl dával. A také, aby čas, který máte vyměřený Vy, byl vyplněn tak, jak byste si to přála a jak je to reálně možné. Je to někdy opravdu velmi pracné a často to nejde vůbec lehce a pak může mít pozůstalý pocit, že je to zcela nemožné. Možná to i Vám ještě stále nepůjde nebo budete postupovat jen po velmi malých krůčcích, což je běžné, ale stojí to za zkoušku, abyste mohla plněji žít život s lidmi (třeba s vnučkami), kteří jsou kolem Vás a oni si zase mohli užít Vaši přítomnost.

Pokud Vám bude stále nepřijatelně těžko, bylo by asi na místě více sdílet své pocity s blízkými lidmi nebo můžete kontaktovat poradnu pro pozůstalé, případně některou z linek důvěry pro dospělé. V neposlední řadě stojí za to uvážit možnost konzultace s lékařem, zda by nebylo na místě nasadit vhodné léky. Důležité je, abyste nezůstávala dlouhodobě sama se svým trápením a bolestí, a zkusila přijmout podporu ostatních lidí. To, že jste nám napsala, vnímám jako takový krok a ráda bych Vás podpořila v dalších.

S úctou

Zuzana Vondřichová