Před půl rokem mi doma zemřel manžel, děti byly u péče. Je normální, že syn truchlí s odstupem měsíců?
Dobrý den, moc Vás prosím o radu. Mám téměř 2,5letou dceru a téměř 4,5letého syna, kterým před půl rokem zemřel jejich milovaný táta, můj manžel. Manžela jsem měla v domácí hospicové péči, měl rakovinu s metastázami v terminálním stadiu. Bylo to hrozně náročné období. Obě děti měly s tatínkem krásný vztah, manžel se o ně intenzivně staral, dokud mohl. Poslední dva měsíce byl manžel upoután na lůžko, děti byly přítomny jeho péči, „pomáhaly“ sestřičkám, nechali jsme je, aby byly přítomny u těch ošetřovatelských činností. Když manžel zemřel, dětem jsem to řekla, pak viděly prázdnou postel, tak se syn ptal, a zdálo se, že situaci akceptuje. Samozřejmě se vyptával, tak jsme mu to podala tak, že tatínek je v nebíčku, kde ho nic nebolí a dívá se na nás. Že tátu pořád má, jen že tu teď už s námi není. Poslední asi dva měsíce syn neustále o tátovi mluví, že mu je smutno po něm, že mu chybí atd. Nijak mu samozřejmě nezakazuji, aby o tátovi mluvil, naopak. Dříve stačilo, když jsme si prohlédli fotky, pustili nějaká videa, teď už ne… Syn o tátovi mluví neustále, že je mu smutno, kolikrát je to první věc, o které mluví, když se probudí. Jinak je to veselý kluk, dobře prospívá, hraje si.. Nepláče vyloženě, jen si postěžuje a pak si jde třeba hned zase radostně hrát. Akorát že se to opakuje mnohokrát během dne.. Dcera o tátovi také mluví, ale ta si myslím, že to tolik nevnímá. Děti spolu mají krásný vztah, mají milující babičku a dědu, kteří se o ně s láskou také starají. Syn na pohřbu nebyl, nechtěla jsem ho tam brát, bylo to hrozné pro mě, natož pro dítě. Je prosím normální, že takto staré dítě začne truchlit až s odstupem tolika měsíců. Je to normální a dělám dobře, když jsem synovi řekla toto? Mám mu případně říkat něco jiného, nebo jak se mám chovat? Zlepší se to? Nebo je už nutné vyhledat nějakou odbornou pomoc (dětského psychologa)?
Syn o smrti teď celkově hodně mluví, „řeší“ to neustále.. Nechci, aby se cítil nějak méněcenný, že nemá tátu.. Říkám mu, že třeba jiné děti nemají babičku, aby věděl, že to není jenom on, komu odešel takto blízký člověk..
Děkuji moc za radu.
B.
Dobrý den,
potkala Vás opravdu těžká věc. Počínala jste si velmi statečně a otevřeně. Děti mohly být s tátou i při jeho nemoci, dozvěděly se o jeho smrti, necháváte je o stesku a tátovi mluvit, pomáháte jim situaci zařadit do kontextu.
Váš syn se chová nejspíš zcela přirozeně, snaží se situaci pochopit, klade otázky, které s odchodem tatínka souvisí. I ten časový odstup je v pořádku. Některé děti truchlí hned, některé až po čase, často se také objevují „vlny“ – období, kdy o zemřelém rodiči děti nepotřebují mluvit a období, kdy o něm mluví hodně. Je určitě dobré, že syn má v tomto směru možnost se vyjádřit, zeptat. Je ovšem také dobré, aby vše bylo také v souladu s tím, co zvládnete Vy. I Vy můžete někdy synovi sdělit, že třeba chcete dělat něco jiného než právě mluvit o manželovi. Pokud to občas uděláte, nevytvoříte tabu, ale může se postupně učit hledat vhodný čas, abyste měla kapacitu jeho dotazy zvládnout. Syn se tak také může dozvědět, že můžete i po smrti táty spolu dělat jiné věci bez stálého „přivolávání“ a je to tak v pořádku. Vaše děti asi potřebují o tátovi mluvit a je skvělé, když na to mají prostor. Možná se také budou učit dělat věci bez něj. Možná můžete trochu zmírnit tvrzení, že se táta z nebe kouká. Můžete, pokud Vám to vyhovuje, nabídnout něco ve smyslu, že táta má v nebi nové úkoly a vy tady spolu zase něco jiného. Synovi by to mohlo pomoci se odpoutat. Zvolte ovšem, prosím, takové tvrzení, které Vám vyhovuje a odpovídá Vaší představě, abyste mohla být v diskusi s dětmi autentická.
Odbornou pomoc vyhledejte, pokud to bude na Vás moc, nebo se to nebude dlouho (týdny až měsíce) měnit.
Zuzana Vondřichová
Dotaz zodpovídá
