Před měsícem a půl mi umřela maminka na rakovinu. Nemám práci, mám fyzické potíže, jak se mám se smrtí maminky smířit?

Dobrý den. Je to měsíc a půl, co mi umřela maminka na rakovinu. Že má rakovinu jsem se dozvěděla poměrně pozdě, maminka to přede mnou tajila, aby mi to neublížilo. Zjistili jí ji v dubnu, já se to dozvěděla až v červenci, kdy se její stav po chemoterapiích prudce zhoršoval. Nakonec pro špatný klinický stav musely být chemo úplně zastaveny, maminka pak už nechodila, naprosto nesoběstačná, vyžadovala péči skoro 24h denně. Dala jsem výpověď v práci, protože maminka už sama nemohla zůstávat doma, neustále potřebovala obsluhu. Měla rakovinu vaječníku, velké potíže s dýcháním, nejednou jsem volala záchrannou službu, nejednou jsem si vyslechla urážky a naléhání od doktorů kteří trvali na tom, abych maminku umístila do hospice. Dokonce i když tam byla napoledy, tak mi volal její lékař, jestli si přeji aby umřela doma nebo si jí mají nechat v nemocnici, že tohle jsou její poslední dny. Samozřejmě jsem chtěla, že pokud pro ni nemohou nic udělat, ať ji pošlou domů. Maminka hospic ani nemocnici nechtěla a já bych nic proti její neudělala, ona mě vychovala, dávala mi první poslední a i když to bylo nesmírně namáhavé a vysilující, považovala jsem za svou povinnost ji oplácet to, co pro mě udělala ona. Maminka mi slibovala že se uzdraví, že bude žít, slíbila mi to nesčetněkrát. Věřila jsem jí, byla můj nejbližší člověk. V polovině srpna, o dva dny později, co mi volal ten lékař umřela. Byla jsem s ní do poslední chvíle, byla jsem s ní i dlouho potom, co odjela záchranná služba. Byla jsem v takovém šoku, že jsem nedokázala ani plakat, pláč přišel potom a málo slz to nebylo. Maminka byla nejbližší a jediný člověk, jediná rodina, nejlepší kamarádka, neztratila jsem jenom maminka, ztratila jsem úplně všechno. Žila jsem pro ni, vím, že mě potřebovala, často mi říkala, že jsem její drahokam. Už nemám pro co žít. Nemám žádného blízkého, kamaráda ani rodinu, nemám nikoho. Jak jsem psala, v práci jsem dala výpověď, náhradu už si za mě našli. Jsme registrovaná na ÚP, ale zdravotní stav mi nedovoluje úplně práci ve stoje, trpím na zatím neléčené lipedémy, někdy mě nohy bolí tak, že bych si i přála, aby mi byly amputovány. Nedokáže déle stát nebo chodit. Jsem již objednaná na lamyfologii, ale bohužel, dlouhé čekací doby. Zároveň trpím chronickým únavovým syndromem, neustále zimnice, spím i 16-18h denně a i po takto dlouhém spánku se po probuzení cítím, ja kdybych spala jen chvilinku, nesmírně unavená, bolí a pálí mě oči, mám závratě, bolí mě hlava, každý kloub, každý sval, často mívám i bolesti v krku nebo zvětšené uzliny na krku. A to nemluvím o psychice, která je po smrti maminky úplně v háji. Neustále myslím jen na sebevraždu, nemám pro co žít. Představa, že bych žila dála dál snášela tu bolest, že mě maminka podvedla a opustila, i když vím, že nechtěla, nebylo to její rozhodnutí, že umřela. Představa, že bych měla žít bez ní a s každým nádechem ji postrádala, tak ty mě ničí. Nemám na tro to odvahu, aspoň ne zatím, ale hodně se tomuto tématu věnuji a na internetu hledám informace, jak by to bylo co nejvíce jisté a přitom bezbolestné a rychlé. Byla jsem u praktického lékaře, ten si myslí, že si s tím chronickým únavovým syndrome vymýšlím, že jsem simulant, ačkoliv na něj trpím už řadu let a i díky tomu potřebuji práci jen na zkrácený úvazek, víc nezvládám. Stejně jako když jsem mu řekla, jak se trápím ohledně maminky, že se mi neustále svírá hruď, je mi na zvracení nebo i zvrací, tak mi řekl, že nikdy nám není naloženo více než uneseme. Ale já tohle doopravdy nemůžu unést. Na úřadu práce, ačkoliv tam nejsem ani měsíc, už mě taky honí do práce, nezvládám to. Jsem vyčerpaná, omámená bolestí jak tou fyzickou, tak tou duševní. Nakonec doktor viděl, že jsem na tom opravdu špatně, tak mi napsal antidepresiva Tritico, ale beru už tři týdny a efekt nikde, spíš to ještě víc prohloubilo můj úmysl odejít z tohoto světa. Skoro až zoufale toužím umřít, i to, co mě dřív bavilo, tak už je mi vzdálené, neustále pláču, často omdlívám. Jsem úplně v koncích, duševně i fyzicky, ta ztráta byla životní. Prosím, poraďte mi co mám dělat, jak se smířit že mi odešla maminka, že mě to za bolest ničí a brzy i zničí.