Moje babička umírá na nádor na mozku a já se s tím neodkážu smířit.
Moje babička už je skoro měsíc v nemocnici, leží, skoro se nehýbe, od počátku nemůže mluvit (po pár dnech zjištěn nádor na mozku), umírá a já se s tím nedokážu smířit, když jsem u ní, dívá se někdy na mě, někdy se pousměje a stiskne mi ruku, to jsem pak šťastná, poslední dny už to jde rychle a její pohled se ztrácí nebo je vyděšený a zoufalý (většinu času ale spí nebo má zavřené oči), já jsem zoufalá, že babička nemůže říct, co by si přála, snažíme se být aspoň s ní. Z nemocnice a přístupu zdravotního personálu jsem nešťastná, je mi smutno, že nemůžu být s babičkou doma nebo v lepším prostředí, aspoň se snažím babičku opečovat při návštěvě v nemocnici. Zdají se mi o ní sny a taky sny o smrti. Je to první můj hodně blízký člověk, který umírá. Několikrát za den na ní myslím a každý den si pobrečím. Občas mívám panické návaly strachu z toho umírání, že tu nebude, ze své vlastní smrti.. Přemýšlím o tom, co babička prožívá - to mi asi nikdo neřekne.. Najednou neznám smysl, např. proč mít dítě, když život vede ke smrti a umírání může být zoufalé a plné strachu?
Marta (32)
Vážená paní Marto,
děkuji Vám za dotaz a za důvěru, se kterou se svěřujete se svými pocity a myšlenkami. Vyjadřujete to, co zažívá v takové situaci mnoho lidí.
To, že se zamýšlíte nad smyslem v životě a života vůbec, je tváří v tvář umírání blízkého člověka zcela přirozené. V těžkých a nezměnitelných životních situacích jsou naše hodnoty stavěny do otázky, přehodnocujeme, co je pro nás v životě důležité. Pro každého z nás je smysluplné něco jiného a život druhého svým vlastním smyslem nemůžeme naplnit.
Umírání Vaší babičky pravděpodobně zpochybnilo něco, co pro Vás je hodnotou – mít dítě. Dovedu si představit, že tuto pochybnost také vyvolaly podmínky, za kterých Vaše babička prožívá poslední dny svého života. Každý člověk však neumírá ve strachu a zoufalství. Ke klidnému umírání člověku mimo jiné významně pomáhá, když prožívá, že existuje něco, co jej samotného přesahuje. Lidé často vnímají, že jejich život pokračuje právě v jejich dětech, v díle, které vytvořili, nebo v něčem, co přesahuje tento svět.
Smrt není tím, co ruší smysluplnost života. Naopak dává životu punc jedinečnosti a neopakovatelnosti a našim činům dodává smysl. Věřím, že návštěvy Vaší babičky Vám připadají smysluplné a že na smyslu jim neubírá ani fakt, že Vaše babička umírá. Představte si, že by naše existence nebyla ohraničena, a tudíž by nezáleželo na tom, kdy co vykonáme. Takto jsme pod tlakem času nuceni k využití příležitostí, které v životě máme, a k převzetí zodpovědnosti za to, čím svůj život naplníme.
Paní Marto, přeji Vám, abyste svůj život naplnila vlastním smyslem a abyste měla odvahu znovu se přiblížit tak zásadním životním tématům, jakými smysl a smrt jsou.
S úctou a pozdravem
Tereza Soukupová
Dotaz zodpovídá
