Mně blízký má pokročilé onkologické onemocnění, je v paliativní léčbě. Jak s ním mluvit a podpořit ho?
Dobrý den,
osoba mě blízká má nedávno diagnostikované onkologické onemocnění s ascites a začíná mít potíže s přijímáním jídla.
Jedná se o muže věk 52 let, ohnisko nádoru bylo slepé střevo, aktuální nález po CT je rozsev kolem všech organů v dutině břišní, včetně jater a srdce. Před pár dny mu byl zaveden port pro chemoterapii, která bude paliativní.
Mám tyto dotazy. Co pro něj mohu udělat já jako osoba blízká nesdílející stejnou domácnost? Kolik času mu ještě přibližně zbývá? A jak a o čem s ním hovořit? Jsme skoro v denním kontaktu a ráda bych mu byla ještě alespoň trochu nějakou pozitivní podporou.
Předem děkuji za odpověď Iva B.
Potřebujete poradit, jak můžete podpořit svého přítele s pokročilým nádorem slepého střeva rozšířeným po břišní dutině. Bude podstupovat paliativní chemoterapii a vy byste ráda věděla, jak dlouho může s tak závažným stavem žít a jak s ním nejlépe mluvit a jednat.
Dobrý den, paní Ivo,
odpovědět na Vaše dotazy není jednoduché, je to téma na dlouhé povídání.
Stav vašeho blízkého je podle všeho vážný. Časovou prognózu můžu odhadnout jen přibližně, když ho nevidím osobně. Může se pohybovat v rozmezí měsíců, ale pokud by se rozvinuly komplikace, tak i v rozmezí týdnů. To je otázka na jeho ošetřujícího lékaře, pokud by nemocný pán souhlasil s tím, aby Vám lékař informace poskytl.
Jak a čím můžete Vašemu příteli pomoct, když s ním nebydlíte, je opět velmi těžké odhadnout, když o něm nic nevím. Není jednoduché vycítit, co vážně nemocný člověk potřebuje. Někteří nemocní bývají citliví na určité otázky či povzbuzování a snahy blízkých o pomoc a podporu můžou vnímat negativně. Není jednoduché vžit se do jejich kůže, dokonce si myslím, že je to i nemožné. Proto je nejjistější zeptat se přímo nemocného, co zrovna teď potřebuje a co mu naopak nedělá dobře. Setkáváme se s tím, že nemocní často nechtějí, aby je lidé litovali, jindy je jim zase nepříjemné, když je povzbuzují ve chvíli, kdy sami cítí, že jejich stav je špatný a neřešitelný. Pokud budeme náš přístup k nemocnému stavět na základě domněnek, můžeme šlápnout úplně vedle. Je dobré otevřeně se nemocného zeptat, jak se cítí, jak svou nemoc a stav vnímá, jak si myslí, že to vše dopadne, čemu věří, v co doufá, co by ho podpořilo, jaký druh pomoci by mu přišel vhod, co naopak nechce od svých blízkých slyšet, o čem se nechce bavit. Je nutno vždy vycházet z toho, co nemocný sám cítí a pokud vysloví obavy z budoucnosti, je dobré se ptát, co za tím je. Čeho se obává a proč ho takové myšlenky napadají, zda jsou jen nejistotou, anebo zda má pádný důvod si myslet, že situace není dobrá. Nemocní toho na sobě dokážou vycítit hodně, nezávisle na tom, jak optimisticky se jejich okolí tváří. Důležité je dát nemocnému prostor, aby mohl mluvit o tom, o čem mluvit potřebuje. Nezahnat jeho obavy falešnou nadějí, protože tu nemocní velmi dobře prokouknou a cítí se pak zrazeni a osamoceni. Zároveň však není dobré tlačit je k rozhovorům či tématům, na které se necítí. Pravidlo je jednoduché. Ptát se, jak se cítíš, co prožíváš, co mohu udělat, co potřebuješ. To za nemocného nikdo z nás zdravých nevymyslí. Každý to má jinak a každý potřebuje podpořit v něčem jiném. Ono se to možná dá těžko představit, jak s takovým rozhovorem začít, ale vždycky platí pravidlo, že upřímnost vše zařídí za Vás.
Tak, jak se dokážete zeptat nás, je možné se ptát přímo pána. Stačí začít a pak už si to nemocný dokáže určovat a řídit sám, pokud ucítí, že smí, že má prostor a že jste upřímně připravena na jakoukoliv jeho odpověď. Že jste tady pro něj a chcete mu být oporou. Protože je to způsob, jak i Vy sama můžete lépe unést bezmoc, kterou taková nemoc přináší nejenom jemu, ale všem jeho blízkým. Když na tu bezmoc nebudete každý sám, ale půjdete upřímně společně, bude vše snazší, i když samozřejmě ne nutně méně bolestné a smutné.
Přeji Vám hodně sil a společných chvil s Vaším blízkým v upřímném rozhovoru a sdílení.
S úctou
MUDr. Katarína Vlčková
Dotaz zodpovídá
