Maminka spáchala sebevraždu před 30ti lety, když mi bylo 11 let. Velmi mě trápí, že si na ni nepamatuji. Pomůže mi někdo?
Dobrý den,
narazila jsem na Vaše stránky. Prosím o radu.
Moje maminka spáchala před 30ti lety sebevraždu, bylo mi 11 let. Tak nějak vím, co tomu předcházelo, ale úplně přesně ne. Jen z doslechu, doma jsme se o ní nebavili, otec s námi nežil, zůstala jsem s prarodiči. Ani rozloučení nebylo, jen byla uložena. Babička se z toho nikdy nedostala a brzy zemřela, pila. Trápí mě to snad každým dnem více a více. Skoro každý večer pláču a stýská se mi, navíc, když mám již dvě děti. Sama jsem myslela i na sebevraždu, ale zatím si vždy řeknu, že mám dvě děti a budou na tom stejně jak já! Nejvíc mě trápí, že si na ní nepamatuji, mozek absolutně vytěsnil jakékoliv vzpomínky na ní, absolutní O. Myslím, že v 11 letech bych si pamatovat něco mohla, ale nepamatuji si nic. Je nějaká možnosti si vzpomenout? Je to snad tím, že jsem jí v podstatě nikdy neodpustila, že to udělala? Nechápu, jak nás tady s bratrem mohla nechat.. Prosím tedy o radu, co by se s tím dalo dělat, popřípadě koho navštívit. Moc děkuji za odpověď, L.
Vaše maminka zemřela před 30ti lety. Vzala si život, když Vám bylo 11 let. Rozloučení neproběhlo, starali se o Vás prarodiče a o mamince jste nemluvili. Začalo Vás v poslední době trápit, že si na maminku vůbec nevzpomínáte, máte pocit, že jste vytěsnila všechny vzpomínky. Přemýšlíte, co je za tím a ptáte se, zda je nějaká možnost si rozvzpomenout. Ptáte se, kam byste se mohla obrátit o pomoc.
Dobrý den,
Vaše trápení je opravdu dlouhodobé a je na místě hledat pro sebe podporu. Je asi hodně náročné tolik let držet emoce, prožitky a myšlenky, které k sebevraždě maminky i dalším událostem máte.
Určitě bych Vám doporučila vyhledat psychoterapeutickou pomoc. Stojí za to vyptat se ve Vašem okolí, jestli má někdo dobrou zkušenost s některým terapeutem, případně na stránkách České asociace pro psychoterapii najít někoho blízko Vašeho místa bydliště. Možná budete potřebovat více trpělivosti, někdy to chvíli trvá najít někoho, kdo je Vám sympatický a má volnou kapacitu, ale stojí to za to.
Sebevražda blízké osoby je vždycky traumatická a přijít v dětství o rodiče také. Navíc neproběhlo žádné rozloučení, ani jste neměla možnost postupně vše probrat a zpracovat s dalšími pečujícími lidmi. Psychika nás někdy chrání tak, že co nemůžeme zpracovat, zapomeneme. Pak nám vzpomínky chybí a potřebujeme znovu je oživit přes nějaké zdroje zvenčí. Někdy to jde, někdy to bývá obtížné. Možná Vás to čeká nyní — dobře se rozloučit, najít cestu k nějaké formě vnitřního porozumění nebo klidu. Bývá to dlouhý, ale úlevný proces. Někdy pomůže najít staré fotografie nebo dokumenty, vyhledat lidi, kteří zemřelého znali a opřít se o tyto záznamy nebo vzpomínky. K tomu je ovšem na místě mít podporu blízkých nebo psychoterapeuta.
Píšete také, že nerozumíte, jak Vás tu maminka mohla nechat. Je to opravdu těžké, nevíte, co se v té době dělo a co maminka prožívala. Pokud měla maminka například těžké deprese, je možné, že její sebevražda byla ovlivněna tímto stavem. Lidé s psychickým onemocněním mohou mít někdy pocit, že blízkým svým odchodem uleví a nedokážou nahlídnout, jak moc se mýlí. Je to ovšem jen jedna z mnoha možností a je pravděpodobné, že události života Vaší maminky obnáší větší bohatství.
Přála bych Vám, abyste mohla maminku i další příbuzné zpátky dobře zařadit do svého životního příběhu.
Zuzana Vondřichová