Maminka je po operaci stehenní kosti, od té doby odmítá jíst, pít a cvičit. Má jít proto do LDN. Jak ji můžu přijmout

Dobrý den, paní Jano,

představuji si, že s Vámi zacloumalo už to, když maminku do nemocnice převezli. Teď, když vidíte její nespolupráci, vyvolává to ve Vás další vlny obav, nejistoty a bezmoci. Vnímám Váš strach a úzkost, možná máte na maminku taky trochu zlost. Tyto pocity jsou přirozené a naprosto pochopitelné.

Když o Vaší mamince přemýšlím, nejde mi z hlavy jedna otázka: jak jí je? Jak se cítí – poprvé v nemocnici, která je možná málo osobní, kde všechno běží jak na drátkách a mamince to může připadat rychlé a zmatené, kde o sobě může jen málo rozhodovat… Představuji si, že je z toho zaskočená, osamělá a smutná, může se jí stýskat po „normálním“ životě, může prožívat bezmoc a beznaděj, může být apatická, bez chuti a zájmu. Můžou ji přepadat i pochybnosti, jestli se vůbec někdy vrátí, jestli to není její „konečná“. Podobné pocity a obavy můžete zažívat i Vy a další maminčini blízcí.

Ptáte se, jak jí pomoct, aby začala jíst, cvičit a starat se o sebe. Věřím, že je těžké ji k tomu přimět, když ona sama nechce. Tento její odpor může ve Vás vzbuzovat pocit bezmoci a frustrace. Zkuste jí připomenout, proč je to pro ni důležité. Je tu něco, na co se maminka může těšit, co ji čeká, až se její zdravotní stav zlepší? Proč by se měla snažit, navzdory bolesti a nechuti? Mohou to být i zdánlivé maličkosti – setkání s vnoučetem, domácí zvíře, návštěva oblíbeného místa nebo známého člověka apod. Možná i Vaše časté návštěvy ji trochu přesvědčí, že o ni stojíte a že má cenu se snažit.

Chci Vás povzbudit k trpělivosti a toleranci. Věřím, že se o obojí snažíte a že není snadné vytrvat, když nevidíte úspěch a pokroky. Maminka žije možná jiným tempem a potřebuje svůj čas, aby si na věci zvykla, přijala je a začala spolupracovat. Někdy bohužel se ani při nejlepší vůli nepodaří toho druhého přesvědčit, že to, o co se snažíme, je pro něj to nejlepší.

Zkuste se poradit také s rehabilitačním pracovníkem, který s ní cvičí. Jak se jim spolu spolupracuje? Mohl by on mamince připomínat, proč se má překonat? Jaké má zkušenosti, co jeho pacienty přimělo ke cvičení? Pokud s ním nejste spokojení, mohl by o maminku pečovat jiný pracovník?

Přemýšlím i o tom, jakou pomoc by si přála Vaše maminka? Jsou její přání stejná jako Vaše? Možná je její nespolupráce jakési voláním po něčem jiném – po větší pozornosti, po blízkosti, po respektu, po klidu…

Jestliže má maminka bolesti, bylo by dobré je zmírnit. Promluvte s jejím lékařem, aby mamince předepsal léky proti bolesti nebo zvýšil jejich dávkování. Lékaři mají možnost toto udělat, ale někteří z nich to bohužel sami od sebe dělají neradi.

Píšete, že LDN v Hájích u Ledče je pro Vás těžko dostupná. Bylo by možné maminku přeložit do jiného zařízení, které je pro Vás blíž? Kontakty na některá zařízení najdete např. na www.gerontologie.cz . A dále: dalo by se zařídit, aby maminka mohla být co nejčastěji alespoň na několik dní u Vás nebo jiných blízkých lidí? Tedy pokud to dovolí její zdraví a Vaše možnosti.

Konečně Vás chci povzbudit, abyste v péči o maminku nezůstávala sama, abyste se o ni rozdělila s ostatními příbuznými a blízkými. Nejen tak, že vypomůžou při návštěvách a péči o maminku, ale můžete od nich čerpat podporu, porozumění, podělit se s nimi o svou starost. Nezapomínejte pečovat o sebe, zvlášť po náročných návštěvách u maminky – dělejte věci, které Vám přinášejí úlevu a potěšení, snažte se doplnit studnici svých sil a energie.

Paní Jano, moc Vám přeji, aby se Vaše maminka uzdravila na těle i na duši a abyste mohly prožít mnoho dobrých a naplněných chvil.

Petra Hálková