Mám leukémii v pokročilém stadiu, jsem v nemocnici a prožívám samotu. Jak komunikovat s nejbližšími?
Dobrý den, mám leukémii v poměrně pokročilém stádiu... Poslední dobou se nemůžu vyrovnat s tím, že jsem v nemocnici sama, ti na kterých mi nejvíc záleží jsou daleko a nejezdí sem. Prosím každý den o telefonát a nedokážu se smířit s odmítnutím, když nemají čas. Smrti se už ani nebojím, spíš je bojím toho co tomu bude předcházet a že se nestihnu rozloučit s těmi, se kterými bych chtěla protože zrovna nebudou mít čas na to, když s nimi budu moci mluvit.
Chtěla bych strávit nějakou dobu s mými blízkými, ale mám pocit, že jim ubližuji tím, že jsem nemocná a na druhou stranu jsou přesvědčeni, že to bude dobrý, že se z toho dostanu, byť lékaři říkají něco jiného. Vím, že se z nemocnice už nedostanu, nemá se o mě kdo postarat.
Dobrý den, paní Jano.
Vážím si důvěry, se kterou se na nás obracíte. Jste vážně nemocná, prognóza Vaší nemoci je špatná. Prožíváte ohromnou samotu. V nemoci, v nemocnici. Vaši blízcí nemají vždy čas na telefonát s Vámi a to je pro Vás velmi těžké. Máte obavu, zda se s nimi stihnete rozloučit. Také Vás trápí, že Vám možná už nebude dopřáno „dostat se ven“ z nemocnice, žít alespoň kousek „normálního“ života. Z Vašeho dopisu na mě dýchl ohromný smutek a bezmoc. A také jakási statečnost, se kterou se smiřujete s blízkostí smrti. Vážím si nejen toho, že jste dokázala o svých potížích napsat, ale také umíte poměrně jasně vyjádřit svá přání. A dokážete se statečně podívat pravdě do očí, to je spíše vzácné a velmi to oceňuji.
Začnu úvahami o Vašem telefonování. Vnímám bolest, lítost a pocit osamocení a opuštění, které v souvislosti s telefonáty zažíváte. Z Vašeho dopisu se dozvídám málo konkrétního, popustím proto uzdu fantazii; možná mě napadne něco, co by Vás mohlo inspirovat. Jak často a jak dlouho spolu voláváte? Každý máme jinou potřebu blízkosti – je možné, že Vaši blízcí s Vámi rádi pohovoří, ale „stačí jim“ kratší čas nebo méně často? Vím, že není snadné smířit se s tím, že pro tu chvíli dali někomu nebo něčemu přednost před Vámi – asi každému je to líto… Dále přemýšlím o obsahu Vašich rozhovorů. Někoho odrazuje, když jsou rozhovory jednostranné (jen o Vás nebo naopak jen o nich – pak o Vás vlastně nic nevědí). Samozřejmě by pro ostatní bylo nepříjemné, kdybyste často něco vyčítala nebo si na něco pořád stěžovala – ani si to o Vás nemyslím, naopak věřím, že se snažíte najít vždy něco, co by toho druhého mohlo zajímat. Jsou ale lidé, pro které může být naopak ohrožující právě Vaše upřímnost – děsí se blízkosti smrti, a rozhovor s Vámi jim to připomíná — což je samozřejmě neomlouvá, ale prohlubuje propast mezi nimi a Vámi.
Přijměte prosím inspiraci, co byste mohla zkusit jinak: zkuste si vytvořit jakýsi plán Vašich telefonátů. Sepište si seznam těch, se kterými si chcete telefonovat. I ty vzdálenější. A pak si pro sebe (i pro ně) sestavit jakýsi plán — s kým v pondělí, s kým v úterý, s kým v liché středy apod. Samozřejmě s ohledem na časové možnosti těch, se kterými mluvíte. Můžete také na začátku rozhovoru říct, proč voláte („není mi dobře a pro jistotu se chci rozloučit“/“chci si povídat“/“chci se jen zeptat na jednu věc“…) – pak to dodržte! A když blízcí nemohou nebo nejste s rozhovorem spokojená, hledejte další možnosti, jak si s někým promluvit – proberte to se spolubydlícím na vedlejším lůžku, zavolejte někomu dalšímu, zajděte za nemocničním kaplanem, využijte služby linky důvěry (k tomu tady jsou) atd. Někomu pomůže, když to řekne jakési pomyslné vrbě – najde si v okolí strom nebo jiné příhodné místo, a tomu to všechno řekne. Jiní svůj smutek a zklamání vyzpívají, namalují, napíšou do tajného deníčku nebo jinak dostanou ze sebe ven. Hledejte, co udělá Vaší duši dobře.
Přemýšlím ještě o další části Vašeho dopisu, o tom, že se „nedostanete ven“. To by mi bylo velmi líto a jsme v tom jaksi bezmocní. Vím málo o Vašem zdravotním stavu. Zkuste se poradit s lékařem, za jakých okolností byste ven mohla. Zvládli by Vaši blízcí takovou péči po dobu třeba víkendu? A pokud není možné, abyste byla doma – mohla byste alespoň na vycházky po okolí? Může Vás doprovodit třeba nějaký dobrovolník, který do nemocnice dochází?
Chci Vás povzbudit, abyste se nezatěžovala starostmi, že tou nemocí blízkým ubližujete – sama dobře víte, že nemoc zatěžuje Vás všechny, Vás i Vaše blízké. Tu nemoc jste si nevybrala. Není Vaše vina, že ji máte. A taky tím nikomu neubližujete. Je ale pravda, že nemoc klade nároky na Vás i lidi okolo. Nemá dobré a jednoduché řešení. A taky nás nemoc učí – a Vy můžete být tou učitelkou: učí nás jinak přemýšlet o sobě i o světě. Učí nás jiné trpělivosti, vnímavosti, oběti, vytrvalosti, učí nás o tom, co je v životě doopravdy důležité, učí nás spolehnout se, důvěřovat, zkusit jiné cesty… Kdybyste měla možnost být s Vašimi blízkými a zdráhala se ji využít, přišli byste všichni o tuto důležitou školu života.
Paní Jano, čeká Vás velká a neznámá cesta směřující ke konci života. Přeji Vám mnoho statečnosti, abyste ji dobře zvládla, moudrost k rozlišení, co můžete ovlivnit a co ne. Kéž dobře projdete na této Vaší cestě a kéž Vám je dopřáno prožít mnoho dobrých chvil s Vašimi blízkými. Budu na Vás myslet.
Petra Hálková
Dotaz zodpovídá
