Je to 5 měsíců od smrti tatínka, týden od smrti babičky. Mám strach o dědečka. Mám strach, abych to zvládla já.
Dobrý den, znovu se na Vás obracím. Dne 31.10.2021 jsem Vám zde psala o úmrtí mého tatínka a že se s tím stále nemohu vyrovnat.
Bohužel mi život připravil další bolest. 15.11.2021 zemřela babička, maminka mého tatínka. Dnes (tj. 23.11.2021) je to přesně 5 měsíců od smrti mého tatínka a týden a jeden den od smrti babičky.
S babičkou jsme si byly velmi blízké. I když to není spravedlivé vůči druhé babičce, vždy pro mě byla nejmilovanější a nejlepší babička. Od malička jsem u babičky a dědečka velmi ráda trávila čas. Jezdila jsem k nim na přespání téměř každý víkend a prázdniny. Prožila jsem s nimi nádherné dětství za které jim neskutečně moc děkuji. Tolik krásných zážitků. I později v pubertě jsem k nim jezdila velmi často, vlastně každý víkend. Později, když jsem již dostala řidičský průkaz jsem se jim tohle všechno snažila vrátit a proto kdykoliv jsem mohla jsem babičku s dědou vozila kam potřebovali. Stále jsem tam jezdila. Poslední rok jsem tam jezdila každý den. Protože jsem bez práce, měla jsem čas.
Velmi mě trápí, že jsem babičce stále slibovala, že tatínka přivezu k ní nebo babičku k nám domů, aby ho viděla. Nakonec byl v plánu Skype, který jsme bohužel již nestihli. Od tatínkové smrti byla babička nešťastná. Byl její nejmladší syn. Na pohřeb ani nešla, protože by to nezvládla.
Babička jezdila obden na dialýzu. Už asi dva roky. Týden před tím, než zemřela, babičce nebylo vůbec dobře. V pondělí na dialýze jí v nemocnici udělali test na Covid-19, který byl negativní. Dostala ATB a já jí je hned jela vyzvednout, aby je mohla začít brát. Ze začátku je brala v pohodě. V pátek už se začala "cukat", že jsou na ní moc velké a je jí po nich špatně. Tak jsem se jí snažila vysvětlit, že k tomu musí brát Probiotika, které jsem jí k tomu přivezla. V sobotu mi tvrdila, že jí je dobře, ale dědeček se mi později přiznal, že nechtěla zavolat záchranku, i když jí bylo špatně. V neděli jsem tam za ní přijela a zlobila jsem se. Nebrala prášky, nejedla (což jí rozhodilo cukr) a nechtěla ani moc pít. Rozzlobilo mě to, tak jsem jí slíbila, že přijedu v pondělí, abych na ní nebyla nepříjemná, když jí není dobře. Bohužel to bylo naposledy co jsem s ní mluvila. Druhý den, v pondělí 15.11. odjela ráno na dialýzu a nechali si ji tam s oboustranným zápalem plic na JIP, takže bez návštěvy. Babička si zapomněla doma telefon, tak jí ho dědeček s tetou odvezli, ale z nějakého důvodu ho měla vypnutý. Byla jsem ráda, že si tam babičku nechali, protože jsem doufala, že jí tam vyléčí a bude zase dobře. Dědeček mi volal v 00.10 a bylo mi hned jasné, že je něco zle. Půl hodiny před půlnocí se prý zhoršila a museli jí zaintubovat. Bohužel zemřela ve 23.55 hodin. V tu chvíli se mi již po druhé tento rok všechno zhroutilo. Odešla má nejmilovanější babička. A co si nejvíce vyčítám, že jsem na ní byla den před tím nepříjemná. Hrozně mě to trápí, i když vím, že jsem to myslela dobře.
Druhý den jsem se dozvěděla, že babička již delší dobu říkala, že chce jít za Pepíčkem (mým tatínkem). Když jsem se tohle dozvěděla zlomilo mi to srdce a již navždy tam zůstanou dvě obrovské díry. Od malička jsem nejvíce milovala maminku, tatínka, babičku a dědečka (tatínka rodiče) a teď už mám jen dva z nich. Říkám si proč. Je mi jenom 23 let. Proč už teď musím tak moc zkoušet a trpět.. Moje maminka je momentálně v lázních, takže jsem sama v rodném domě a hlídám pejska. Přítel je v našem bytě a nemůže sem za mnou každý den jezdit a já si přijdu neskutečně sama. Nemůžu spát, vždy usínám až kolem šesté ráno, nemůžu pořádně jíst, nemám na nic náladu, nechci nic dělat, nechci existovat. Nezvládám tuhle neskutečnou bolest.
Mám strach o dědečka. Vždy se o babičku staral. Od rána do večera byl s ní. Teď je sám ve velkém baráku. Na dvoře má i několik králiků, slepic a holubů. Ale po babiččině smrti řekl, že se toho zbaví, že to doma nechce. Myslím, že to pak bude ještě horší, když už nebude mít vůbec nic co dělat. Mám strach, aby to zvládnul. Mám strach, abych to zvládla já. Momentálně to vůbec nezvládám a netuším, co mám dělat.
"Tatínku a babičko, moc vás miluji a neskutečně moc mi chybíte. Ale vím, že už jste zase spolu a koukáte na mě dolu. Držte mi palce. Jste moji dva andělé na které nikdy nezapomenu."
V posledním půlroce jste ztratila tatínka i babičku. Je Vám 23 let. Kladete si otázku, proč musíte tak moc trpět. Nemůžete spát, pořádně jíst, nic nechcete dělat. Píšete, že to nezvládáte tuhle neskutečnou bolest.
Dobrý den, vážená slečno Barboro,
vážím si důvěry, s kterou se opět obracíte na naši internetovou poradnu. Velmi mě mrzí, že přicházíte s bolestnou zprávou — potkalo Vás další úmrtí, tentokrát nejmilejší babičky. Přijměte, prosím, mou upřímnou soustrast. Vnímám Vaši ohromnou bolest. A také pocit viny, bezmoc, zoufalství. Druhá rána v srdci, která teď vypadá, že se nikdy nezahojí. Je smutné, že právě Vám je souzeno projít tímto těžkým obdobím.
Píšete také o tom, co jste s babičkou prožila. O Vaší vzájemné blízkosti, o krásných společných chvílích, o snaze jí to „oplatit“, pomoct jí, když už nebyla při síle. Píšete o jejích posledních dnech, kdy jste netušila, jak moc je to s ní zlé. O Vaší starosti o ni. Přes všechnu bolest cítím i vděčnost, že jste směla mít tak prima babičku a bylo Vám dopřáno s ní prožít tolik dobrého. O to těžší pak ale bývá rozloučení …
Když čtu Váš dopis, hlavou se mi honí spousty úvah, ke kterým neznáme odpovědi. Jak asi babička viděla své poslední dny? Zklamalo ji, že jste na ni byla rázná (jak to vidíte Vy) nebo naopak byla v nitru ráda, že Vám není lhostejná? Přála si umírat pomalu, nebo pro ni byl rychlý odchod milosrdnější? Z Vašeho popisu mám dojem, že babička věřila, že kromě tohoto světa existuje ještě jiný svět, kde se může setkat se svými zesnulými blízkými. Je možné, že se na tato setkání tak trochu těšila? Že je teď skutečně někde, kde je jí dobře?
Vnímám, že máte starost také o dědu a další lidi okolo. Chápu, že byste mu ráda pomohla, ale v tuto chvíli je třeba, abyste se nejprve dala dohromady Vy sama, abyste nabrala sílu prospět i ostatním. Vnímám, že hojení tak velké ztráty, kterou jste teď zažila, by si zasloužilo dobrého průvodce. Myslím, že jsem to zmínila i minule – bylo by dobré najít psychoterapeuta nebo psychologa, který by Vás podporoval a pomáhal s vyrovnáváním s tímto osudem. Pomoci může i někdo jiný – zkušenější přítelkyně, duchovní … Píšete, že špatně spíte a do ničeho nemáte chuť. Úlevu může přinést vyhledat psychiatra a probrat to s ním, ať zváží předepsání léků, které by Vám mohly odlehčily. Základní antidepresiva může předepsat i praktický lékař.
Dejte sama sobě čas na smutnění a truchlení, ale zůstaňte dál aktivní. V noci se snažte odpočívat. Neslibuju, že Vám to zpočátku bude dávat smysl, ale pro Vaši duši je to signál, že Váš život pokračuje dál. Nezůstávejte sama – svěřte své trápení přítelkyni, proberte to s někým, koho také někdo opustil. Domluvte se s kamarádkami, jestli některé můžete zavolat, když je Vám ouvej. Klidně volejte na linky důvěry. Zkuste se chvíli věnovat tomu, o čem víte, že Vám to obvykle dělá radost. Nevynechávejte příležitost sama sebe potěšit. Oceňte sama sebe za každý drobný posun, který se Vám podaří.
Vím, že cesta, kterou teď máte před sebou, není snadná. Je to jako jít nocí, bez světla, jen s nadějí, že jednou dojdete ke svítání — k úlevě, naději, přijetí. Budu Vám držet palce, ať najdete dost sil k projití této cesty. Ať neztratíte směr a neopustí Vás důvěra, že má smysl jít dál. Přeji Vám také štěstí na průvodce. Budu Vám držet palce.
Petra Hálková
Dotaz zodpovídá
