Děda umírá, neví to, rodina o tom nechce mluvit. Co dělat, když nezastávám tento přístup, jak se loučit?
Umírá nám děda, ale tento fakt mu nebyl jasně sdělen. Babička o tom nechce mluvit, jeho děti také ne. Jsem nevlastní vnučka a mám velký problém se s tímto přístupem ztotožnit, protože jsem něco podobného zažila před dvěma lety se svým dědečkem, který také zemřel na rakovinu a mě tehdy nebylo jasně řečeno, že umírá. Nepoznala jsem závažnost situace a neměla jsem možnost se s ním rozloučit. Teď se obávám stejného scénáře, protože před dědou se o tom nemluví.
Studuji sociální práci a díky tomu jsem přihlédla k paliativní péči a začala se o téma zajímat. Jsem jiného názoru, co se přístupu k nemocnému týče a nedokážu se ztotožnit s přístupem zbytku rodiny. Jak to v sobě zpracovat, jak najít cestu, abych nemusela dědovi lhát nebo hrát divadlo a zároveň se s ním dokázala rozloučit, aby se mi to později v životě neustále nepřipomínalo, jako se stává díky předchozí zkušenosti s vlastním dědečkem?
Dobrý den,
chápu, že po špatné zkušenosti už nechcete opakovat stejnou situaci. Nevím, do jaké míry musíte ctít přístup ostatních příbuzných. Obvykle se nevyplácí jít proti všem a zároveň je možné, že se budete cítit nepříjemně, když neuděláte nic podle svého rozumu a představ. Určitě není namístě hrát divadlo nebo lhát, jak píšete. To Vám příbuzní nemohou nařídit a není nutné se zcela podřídit, když Vám to nevyhovuje. Je pravda, že co člověk neudělá včas, může pak zcela minout, protože pacient zemře — v tom jsou mlčení, hry a lži velké zdržení. Zároveň je někdy třeba získat čas, aby si pacient či blízcí ujasnili, co potřebují a co je pro ně důležité a co zvládnou. Lhaní a oddalování pomáhá lidem nejít hned přímo k surové pravdě. Bývá vhodné, když se blízký člověk obrací přímo na pacienta. Můžete se svého nevlastního dědečka ptát, jak on sám vnímá svou nemoc, jak se cítí v tom, co ví, jestli si nechce víc povídat a otevírat tak pro něho možnost, aby mluvil o tom, co potřebuje. Nicméně mu není nutné téma umírání vnucovat, spíš nabízet možnost, aby ani on nemusel hrát hry nebo lhát. Jde spíš o nabídku mluvení o tom, co potřebuje, ať je to cokoliv. Pokud se on sám rozhodne o své nemoci a konci života nemluvit, měla byste to respektovat. Je také možné, že vyjádří jinou představu a Vy budete mít od něj dovoleno postoupit ve vzájemném sdílení o kousek dál.
Zároveň mě napadá, že důležité věci může člověk druhému říct i bez toho, aby se zdůrazňovalo, že jde o loučení. Třeba to obě strany vědí a nemusí o tom mluvit. Proto bych Vám doporučila, abyste s dědečkem mluvila o tom, co mu potřebujete říct za sebe a nemusíte při tom aktivně zmiňovat, že se blíží konec dědečkova života. Dědečkovo odcházení Vám může dodat odvahu o důležitých věcech mluvit za sebe, a nemusíte s ním přímo probírat, že Vás k osobním sdělením vede vědomí smrti. Jde o to, abyste kvůli ostatním neztrácela svůj a dědečkův čas, ale jestli to pojmenujete loučení při umírání, můžete nechat na situaci a na dědečkově stavu a otevřenosti.
Ostatním příbuzným, pokud s nimi máte dobrý a otevřený vztah, můžete říct o své zkušenosti, postoji a přístupu k umírajícímu, aby rozuměli, že zcela nepřijímáte jejich přesvědčení. Souhlasím s Vámi, že otevřenost bývá výhodnější, přitom však vím, že to prostě je pro některé lidi nepřijatelné. Někdy je dobré nechat je v jejich přístupu, třeba nemají sílu a dovednosti, aby to udělali jinak. Umírání blízkého člověka v lidech otvírá jejich nejhlubší obavy, strachy a úzkosti, přesvědčení i hodnoty, a často i příbuzní potřebují čas, aby situaci přijali natolik, aby ji mohli s nemocným probrat.
Přeji Vám hodně sil, odvahy i vzájemné tolerance s příbuznými,
Zuzana Vondřichová