Během půl roku mi zemřeli bývalý manžel a dlouholetý partner. Nemohu se z toho vzpamatovat. Jak se z takového stavu dostat?
Dobrý den,
prosím o radu. Jsem deset let rozvedená a s bývalým manželem mám dospělou dceru, je mi 54 let. Bývalý manžel onemocněl myelodisplastickým syndromem a s nemocí se potýkal 5 let. Nakonec to došlo do stadia, kdy potřeboval dvakrát týdně krevní transfuze a úplně nakonec podstoupil v červnu 2019 transplantaci kostní dřeně. Bohužel v srpnu nastaly komplikace, stav se zhoršoval a nakonec zemřel v hrozném stavu 9. prosince 2019. Dcera to velmi těžce nesla a já s ní, přestože už měl přítelkyni, ale měli jsme spolu dobré vztahy. Dcera mi denně telefonovala a popisovala mi ten hrozný zdravotní stav i vizáž táty. V té době také po několikaletém snažení se jí podařilo otěhotnět a jí lékaři zakázali i návštěvy v nemocnici. Do toho můj dlouholetý partner onemocněl v květnu 2019 rakovinou žlučníku, podstoupil náročnou operaci, kdy mu odebrali žlučník, půl metru tlustého střeva, část tenkého střeva, část jater, 58 uzlin z nichž bylo 18 pozitivních. Partner si nepřál, aby jeho děti ani rodiče v znali skutečný zdravotní stav, a tak jsem na to zůstala sama. Partner absolvoval 36 chemoterapií, v létě 2020 se zdravotní stav začal prudce zhoršovat, začaly silné bolesti, musela jsem mu píchat morfin, který nezabíral. Narazila jsem na nezájem lékařů, katastrofální péči hospicu, kdy když jsem se rozhodla, že zavolám záchranku, tak sestra z hospicu utekla s veškerou dokumentací a já po příjezdu záchranky nevěděla, co mu vlastně podali za léky. Partner zemřel doma, stále naříkal a těsně před smrtí zvracel vlastní stolici. Zemřel 28. července 2020, já se stále nemůžu z toho vzpamatovat, každý den brečím, nic mě nebaví, do všeho se musím doslova nutit, žiju sama v bytě a od jeho smrti jsem si ještě ani neuvařila. Vždy jsem měla pravidelnou menstruaci a od smrti partnera jsem menstruovat přestala, byla jsem na gynekologickém vyšetření, vše mám v pořádku a menstruovat bych měla. Někdy mám problém i vstát z postele, ale nespím, trpím nespavostí a když konečně usnu třeba ve dvě v noci, tak mám děsivé sny. Neustále se mi zdá buď o bývalém manželovi nebo příteli. Od dětství mívám záchvaty bušení srdce, to se mi teď hodně zhoršilo a záchvaty mívám hodně často, také jsem si před mnoha lety prošla panickou poruchou, beru dlouhodobě lék Zoloft. I přesto nyní trpím úzkostnými pocity, pocity nevolnosti, bývá mi na omdlení. To vše ještě zhoršuje fakt, že pracuji jako zástupce vedoucí v obchodě a nyní již tři měsíce máme zavřeno z důvodu epidemie Covid. Z tohoto onemocnění mám také velký strach, protože nejsem vůbec v psychické pohodě a vlastně už patřím mezi rizikovou skupinu. Dcera je sice vdaná a žije v jiném městě, ale z původní rodiny má už pouze mě a po tom všem, čím jsme si prošly, jsme na sebe hodně vázané. Dcera měla po smrti táty velké problémy, asi to máme dědičné a musela brát léky a nyní dochází pouze kontroly v delších časových intervalech. Také proto se bojím abych neonemocněla. Smrt dvou blízkých během půl roku mě doslova semlela, jednomu bylo 57 a druhému 55 let. Prosím o radu, zda se vůbec dá z takového mého stavu dostat a co proto mám udělat.
Děkuji
S pozdravem
Lenka Jirků
Dobrý den, Lenko,
není třeba zmiňovat, že prožíváte jedno z nejtěžších období svého života. Dlouhodobá těžká nemoc Vašeho bývalého muže a zrovna tak těžká a smrtí rovněž končící nemoc Vašeho dlouholetého partnera. Na všechno jste byla dost sama, jste plná těžkých vzpomínek a těžkých pocitů. Musíte být velmi, velmi unavená a vyčerpaná. A aby toho nebylo málo, do toho všeho Covid. Je dobře, že berete Zoloft. Jistě jste v pravidelném kontaktu se svým psychiatrem, předpokládám, že společně hledáte co nejvhodnější medikaci. Nezmiňujete odbornou psychologickou pomoc a podporu, velmi se za ni přimlouvám. Potřebujete mít bezpečný vztahový prostor přijetí a podpory pro své emoce a vzpomínky, možnost pravidelně se vypovídávat, vyplakávat, vyvztekávat. Ano, i zloba a hněv jsou zcela přirozenými reakcemi na to, čím jste prošla a potřebují vycházet a odcházet ven. Každá pomoc je dobrá. Nebuďte na to sama. Jste v životním období, kterým nejde projít jinak než ze dne na den, někdy i z hodiny na hodinu. A ať už tomu člověk věří nebo ne, ať si to myslí nebo ne, každý další den nás neznatelně a nepozorovatelně, ale o to bezpečněji a nezpochybnitelně, přibližuje a navrací zpět k životu. Oba své muže jste doprovodila až do konce. A byly ty konce opravdu velmi těžké. Vy jste to zvládla a unesla a ještě jste byla oporou pro svou dceru. Teď běží čas Vaší rekonvalescence. Pořád je to těžké a smutné, ale je to tak, je to čas Vašeho pomalého návratu do života, čas péče o Vás, čas jít dál. Vaše tělo Vás podrželo, teď je čas vracet mu to péčí a vděčností, říká si o to mimo jiné i tou zastavenou menstruací. Dost dobře vím, jak ženu nebaví vařit pro sebe samu, ale je to jeden z malých kroků dobrým směrem, podobně jako návrat k malým radostem, které jste odložila a na které jste poslední roky úplně zapomněla. (Snad jsem Vás tou zmínkou o radosti nenaštval, doufám, že ne). Někde tam jsou, drobné, malé radosti, které k Vašemu životu patřily a patří a jsou důležité. A poslední zmínka, čeká Vás role babičky. Tohle je přirozené, smrt a nový život spolu chodí ruku v ruce, vím, že jako žena tohle víte velmi dobře. Život jde dál a Vy u toho budete spolu se svou dcerou.
Přeji Vám ze srdce dostatek trpělivosti, vytrvalosti, houževnatosti. To všechno jste osvědčila hojnou měrou, teď je čas, aby tyto Vaše obdivuhodné vlastnosti posloužily Vám samé.
Váš
Jiří Černý
Dotaz zodpovídá
