Během 5 let mi zemřelo několik blízkých. Nejsem schopná navázat vztah. Je lepší o minulosti nic neříkat?
Dobrý den. Už před několika lety mi pan Černý pomohl když jsem mu napsala...poprosím ještě jednou.Je mi 50 let. V průběhu pěti let mi zemřelo několik blízkých a pro mě důležitých lidí. Nejprve kamarádka nedožitých 40 let.. syndrom spánkové apnoe. Dcerka rok na to těžce nemocná roky žijící na přístrojích SMA.1.typu. Přítel tři roky na to rakovina plic to byla poslední kapka.Nemohla jsem to zpracovat,dost dlouho mi trvalo smířit se s tím vším, ačkoliv smířit není to úplně správné slovo.. prostě žít dál.Ale zůstal ve mě nějaký blok. Žiji sama bez partnera starám se o babičku 81 let Nejsem schopna navázat vztah.. mladší muži mě neoslovuje, připadala bych si jako učitelka...myslím po psychické stránce A starší už jsou většinou na tom tak že se v padesáti chovají jako sedmdesátnici.Ale já chci normálně žít,bavit se s přáteli, vést hovory ,diskuse,i intimní život.Ale když to tak někdy čtu o čem muži píši když se chtějí seznámit to je katastrofální.Muj problém je asi i v tom že se nechci spokojit s každým.Ale chci aby ten druhý byl aspoň na mé úrovni, uměl pravopis, normálně se vyjadřoval a myslel. Někdy je úsměvné to jak spousta mužů myslí jen na sex a jsou schopni čehokoliv aby dosáhli svého.. aspoň psaním. Já po všem co jsem si prožila si připadám jak stará duše která je tu jen na koukání zdaleka. Protože když už dojde k setkání..rande a přijde řeč na minulé období tak z druhé strany nastoupí lítost soucit..a to já nechci a ani nepotřebují to je špatně.Aneho už jsem si vyslechla že jsem negativní člověk.Tak že přemýšlím nad tím že je lepší o minulosti nemluvit neříkat nic z toho. Jenže tyhle věci většinou člověka dostihnou když to nečeká a v nejméně vhodnou dobu.. Potřebuji názor odborníka,z druhé strany,co s tím vším. Děkuji s pozdravem Marcela.
V průběhu pěti let Vám zemřelo několik blízkých. Nejprve kamarádka v necelých čtyřiceti letech. O rok později pak dcerka. Píšete, že poslední kapka byla, když o tři roky později zemřel Váš přítel. Je Vám 50 let. Dlouho jste se s tím nemohla smířit, respektive žít dál. Žijete sama, staráte se o 81letou babičku. Píšete, že nejste schopná navázat vztah. Zamýšlíte se nad tím, že možná je to tím, že se nechcete spokojit s každým. Po všem, co jste prožila, si připadáte jako “stará duše, která je tu jen ke koukání zdaleka”. Když už dojde na setkání, vadí Vám od mužů soucit a lítost. Přemýšlíte, jestli není lepší o Vaší minulosti nic neříkat. Zároveň si jste vědoma toho, že “tyhle věci” většinou člověka dostihnou, když to nečeká. Hledáte názor odborníka a ptáte se, co dělat.
Dobrý den,
máte za sebou opravdu těžké období. Zažila jste náročné, těžké a smutné věci a nyní byste ráda žila dál, naplno a mile. Zároveň je pro Vás nyní těžké najít si partnera. Ono je to náročné samo o sobě – zralí lidé už mají své představy a požadavky a je méně přijatelné se přizpůsobovat, snížit svá očekávaní a většinou to ani nedává smysl. Také mají možná jiné potřeby než mladí a vztahově i životně nezkušení. Lidé hledají ve vztahu sycení různých potřeb a pokud se to hodně liší (například hledání blízké duše oproti samotným sexuálním zážitkům), dochází často ke zklamání na obou stranách. Navíc máte dojem, že ve Vašem případě to komplikuje i Vaše minulost – získala jste bolestné zkušenosti a ty mohou ovlivňovat Vaše hledání dalšího vztahu. Může se stát, že Vám druhá strana nenabídne takové porozumění, jaké byste potřebovala, pokud nemá podobnou zkušenost. Tato zkušenost je nepřenositelná a je opravdu velmi obtížné ji sdělit a sdělit i to, jakou byste potřebovala jejich reakci. Potenciální partneři Vám nabízí lítost nebo soucit a to neodpovídá Vašim potřebám.
Snažím se to představit – znamená to, že Vás jejich soucit dojme a vrátí Vám Vaše bolestné vzpomínky? Nebo to vadí z jiného důvodu? Přemýšlím, co by Vám mohli jiní lidé nabídnout a jak by se mohli dozvědět, co potřebujete, aby Vás to nezraňovalo.
Soucit je v tomto případě na místě, měla jste to vážně moc těžké a nebylo by vhodné, kdyby partneři reagovali bez povšimnutí. Přitom je srozumitelné, že na partnerské schůzce nechcete být kontaktována s bolestnými pocity nebo jinak poutat pozornost k smutným záležitostem Vašeho života. Možná byste mohla zkusit určit, co by pro Vás bylo příjemné a sdělovat to lidem kolem ještě před tím, než jim vylíčíte svůj příběh. Něco jako: „Měla jsem to náročné, povím ti o tom, ale chtěla bych, abys to přijal bez komentáře, nechci se k těm pocitům nyní vracet …“. Snad správně rozumím tomu, že si chcete udržet své vlastní hranice a pouštět se ve vyprávění i pocitech jen tam, kde Vám to v danou chvíli přijde bezpečné nebo příjemné. Také ale předpokládám, že je pro Vás možná lepší být autentická a nezastírat svůj život, dát druhé straně vědět, co zažíváte nebo jste zažila. Jinak by hrozilo, že se k Vám druhý bude chovat méně citlivě, než byste potřebovala.
Také teď nevím, jestli jsem Vám nabídla, co potřebujete, protože nevím, jestli jsem dobře odečetla, co Vám na dané situaci nevyhovuje. Napadá mě proto, že bych Vám ještě doporučila probrat to s někým v osobním dialogu (s kamarádkou, jiným blízkým člověkem, případně s psychoterapeutem), kterému byste mohla dobře vysvětlit svá očekávání a společně byste hledali způsob, jak takové situace zvládnout, abyste neměla další nepříjemné zážitky.
Zuzana Vondřichová
Dotaz zodpovídá
