Rok pospolu

Ráda bych se tu i tak trochu vypsala,ale spíš chtěla podpořit ty,co váhají.. Když nám v roce 2020 začal tatínek marodit,nijak jsme tomu nepřikládali velký význam,měl svůj věk(83),a tak to nebylo nijak nepředpokládané.Jenže to šlo rychle z kopce. Nejprve se doma zamotal,boule jak tenisák,vezla ho rz,já si pro něj za 2 hodiny jela. On zmatený,já naštvaná,jelikož ho v čekárně nechali samotného..A navíc šel na velkou,tak si to umíte představit. Ráno ho rz stejně odvezla,jelikož nemluvil ,mumlal a nevylezl z postele. V nemocnici si ho nechali,jenže po návštěvě 4 hodiny poté,co byl na pokoji jsme se sestrou řekli ,že jede domu. Kapačky umí vyměnit a to ostatní se naučíme. Oslovili jsme náš Hospic ve městě,a oni byli ochotni nám pomoci. Z a3 týdny se tatínek rozchodil,přebytečnou vodu z plic jsme dostali a radovali se,že to snad tak hrozné nebude. Jenže... dostal během dne 2 hypoglykemické šoky(on cukrovkář),po druhém jel opět do nemocnice,tam dostal třetí.. Doktor nám poté sdělil,že má nějaký nález a dává nám měsíc.. vzhledem k věku a srdíčku by neoperoval.. Ok .. okamžitě domu. Tatka se zlepšil,a byli tu vánoce.. My jsme se se sourozenci střídali o víkendech,já s mamkou a tatkou bydlím.. Takže jsem si domlouvala ,že když jedu pryč,aby někdo byl na telefonu.. Bylo jaro,tatka už moc nechodil z postele,takže na gramofon ,a 2x týdně sprcha s pomocí 2 lidí..(koupelnu jsme nechali během 3 dnů předělat . místo vany sprcha ,aby tam mohl s vozíkem).. sestřičky z Hospicu chodili dle potřeby.. A jinak se vše řešilo za běhu.. Když se chtěl někdo vzdálit na den,obeznámil další sourozence, do toho si mamka zlomila ruku.. No kolotoč 24 hodinový. Tím,že bydlíme spolu,tak jsem to měla o to těžší,že jsem v noci často i třeba 5x běžela dolu,když mamka zvonila. V dubnu už jsme připichovali morfium,což jsem se musela naučit dávkovat,jelikož ségra nechtěla a brácha taky ne. 24.4. ,pamatuju si jak dnes,mamka dostala ráno mrtvici. Hrůza,co nám to ten nahoře chystá.. To už nedáme,nezvládnem.. Zabojovala a za 6 dní byla doma. Ten týden byl náročný .. museli jsme se střidat se spaním u tatky,já po 4 hodinovém spánku odvezla dítko do školky,jela pracovat,6 hodin za volantem,pak domu,postarat se ,pak dorazil brácha,pomohl mi,večer přijela ségra.. No byl to maraton.. v pátek mamka přijela domu,tatka u nevnímal. V sobotu byl od rána zvláštní den ,zvláštní pocit.Ráno kontrola,a spal. Po obědě se začal dusit,holky z hospicu nám vysvětlili,že ono chrčení ,které máme za obtížné dýchání,je pocitově špatné pro nás,ale pro něj ne. Odpoledne jsme je volali znovu,dovezli odsávačku,přijela ségra,další členka rodiny a to už jsme tušili,co se blíží. Ségra zůstala ,přijelo brácha,já volal synům,No prostě.. seděli jsme kolem postele,drželi ho za ruku,střídali se,povídali si,pili vínko,někdo by řekl,taková rodinná sešlost.. Opravdu nenucené povídání.. Po půlnoci se ještě párkrát nadechl jak když uběhl maraton a..... Můžu vám říct,že kdyby se mě někdo zeptal,zda do toho jdu znovu,tak ano.. I s těmi probělými nocemi. To,že si najednou v 9 večer uvědomíte,že jste pouze snídala. Že sedíte na schodech a bulíte po tom,co jste píchla morfium... Vysvětlujete dítěti,že ted tam nesmí,protože se převlíká plína....Prostě ,to byl takovej fičák a najednou..... nic.. tečka... Ale řeknete si,Stálo to za to... z 1 měsíce bylo 11 měsíců... Ale těch nejmilejších.. Ten nahoře určitě zkoušel ,jak jako rodina držíme při sobě.. Díky tati