Mami.... Každý ráno zvedám telefon... chci slyšet - ahoj Martínku, ahoj.... plkat o blbostech včerejšího dne, co budeme vařit a jestli Tě bolí nohy a jak moc... Dva zimní měsíce - přelom roku 22 a 23 mi daly mnohem víc než jsem si kdy pomyslela. Nikdy nezapomenu na Tvůj údiv, když si vstala jedno odpoledne - venku byl čerstvý sníh a řekla jsi - to už možná vidím naposled... a pak ten teplý leden - seděla jsi na terase a já už chtěla, abys šla domů.... a Ty zas jen - ještě mě tu nech sedět, je tu tak krásně a ta Tvoje háčkovaná deka je moc fajn.... poslední den ledna 23 jsem přiběhla z práce, chytlas mě za ruku, jen jsem odběhla na malý okamžik a pak .... hned jsem věděla, že jsi v ten moment odešla.... nebýt muže, který mi se vším pomáhal a střídali jsme se u Tebe - nevím, jak bych to zvládla... chybíš mi mami... jen nevím, jestli jsem udělala všechno dobře - snad ano.... máme Tě pořád rádi - kocour často sedí v křesle, kde jsi ráda četla a koukala na televizi.... mami....