Zapomněli jsme na pomíjivost

Pro současnou dobu je příznačná nejistota a pomíjivost, křehkost toho, co máme a co bude. Jak se to odráží v psychice lidí?

Nemáme své životy pod kontrolou, rozhoduje za nás někdo z vnějšku – státní aparát, na což už nejsme zvyklí. Nemůžeme plánovat, protože nevíme, jak budou fungovat školy, zda se budou konat tábory, jestli budeme mít práci a z čeho zaplatit nákup. Tahle zranitelnost se projevuje v úzkostech a psychických nepohodách. Rozjíždí se to, co bylo latentní, skryté, u některých lidí i úzkostné nebo depresivní poruchy.

Zranitelnost a nejistota plyne z toho, že jsme si neuměli připustit, že se něco takového může stát, že nebudeme moct dělat, co chceme a s kým chceme. Z kontaktu s americkými kolegy zjišťujeme, že oni jsou v ještě větším šoku, vše se jim hroutí jako domeček z karet. Stupeň dosavadního blahobytu a svobody umocňuje prožívání současného stavu.

Jak se s touto situací, která už nějakou dobu trvá, vypořádáváme? A co radíte svým klientům?

Každá krize nás nutí se s novou situací nějak popasovat. Někdo je úzkostný, někdo kreativní. Spousta lidí začala pomáhat, do Cesty domů nám přicházely nabídky roušek i upečených bábovek. A myslím, že to nebylo jen od lidí, kteří jsou takto aktivní stále; někteří díky krizi opustili svou „zataženost“ a začali pomáhat. Nejistotu a křehkost nemusíme vnímat jen jako tragédii, může nás přimět k výkonům, na které jsme předtím neměli.

Co radíme našim klientům, ale i sami sobě: pomáhá nastavit si rituály – pokud pracujeme z domova, tak převléknout se z pyžama, oholit se, jít k jinému stolu, udělat předěl mezi volným časem a prací. Mít plán na každý den, neplout časem bezbřeze.

Vedete s pacienty domácího hospice a zejména s jejich blízkými velmi důvěrné hovory. Zpozoroval jste nyní něco zvláštního? Je umírání doma vnímáno jinak?

Všimli jsme si s kolegy jedné velmi překvapivé věci. Často vnímáme blízké našich pacientů jako křehké lidi a snažíme se jim být i fyzicky maximálně nablízku. Najednou se změnily okolnosti a my jsme z důvodu zvýšení kapacity i ochrany zdraví zavedli tzv. distanční péči, při které jsme byli rodinám našich pacientů k dispozici na dálku – po telefonu nebo prostřednictvím videohovoru. Mluvili jsme tak s lidmi, které jsme nikdy neviděli, o věcech, které jsou velmi intimní. A šlo to velmi dobře, navíc tito lidé byli schopni pomocí videonávodu a navigace po telefonu zavést podkožní kanylu, dávkovat opiáty, po úmrtí připravit tělo zesnulého, zavolat pohřební službu. A byli na to pyšní, na to, že se zvládli postarat o svého blízkého doma. A byli vděční i za tu pomoc na dálku.

Smrt tu byla vždy, teď vyšla najevo.

V souvislosti s epidemií si blízkost smrti a její neodmyslitelné místo v životě připouští mnohem víc z nás. Memento mori se přeneslo do našich každodenních životů. Jak to vnímáte? Je to ta správná příležitost připomínat si, že smrt je tu s námi?

V Cestě domů se dlouhodobě snažíme připomínat, že o smrti je nutné mluvit. Smrt je tu najednou velmi přítomná, ale společnost je tím paralyzovaná, nejde o tom smysluplně mluvit. Uvědomění smrti momentálně generuje úzkost, ta se přetavuje v hysterické reakce, zlobu, nenávist.

Smrt tu byla vždy, teď vyšla najevo. Ale bez nějakého uvolnění, kterému říkáme abreakce. Žijeme v době, kdy jsou lidé maximálně fixovaní na tady a teď, na blahobyt a konzum, je zde kult mládí, pocit nesmrtelnosti. To je úplně jiná situace, jiný přístup k životu než za dob morových ran a tehdejšího „umění umírat“, kdy lidé byli duchovně nastaveni na to, že existuje nějaký další život, že smrtí těla vše nekončí.

Dá se to nějak změnit?

Myslím, že teď přišel čas být sám se sebou, prožít si své úzkosti, přemýšlet o tom, co v životě chci, co má pro mě smysl. Příležitost k mluvení o konci a smrti teprve přijde, až dozní fáze akutního stresu. Mám rád jedno rčení: Život je choroba návyková a ve 100 % končí smrtí. V Cestě domů se snažíme lidem sdělit, že je přirozené a zdravé žít s vědomím své smrti, nezavírat před tím oči. Až aktuální fáze odezní, bude možné se s lidmi bavit, těším se na to. Vnímám to jako dobu zlomu pro změnu společenského vnímání, věřím, že mnoho věcí ve společnosti změní, že je to milník, který bude v dějinách něco znamenat. Ještě nevíme co.

S příchodem epidemie a s ním souvisejícími opatřeními byl ze dne na den přerušen život tak, jak ho známe. Jako by ten starý život zemřel. Lze to, jak většina z nás tuto situaci prožívala, nějak přirovnat k truchlení po úmrtí blízkého člověka?

Napadá mě, že s truchlením po běžném životě je to jako s rabínovou kozou – teprve když něco ztratíme, dojde nám, jak to bylo důležité. Ze zemí, které byly epidemií opravdu postižené, přicházejí zvěsti o tom, že obyvatelstvo trpí příznaky posttraumatické stresové poruchy. Lidé tam prožili trauma a neměli abreakci (typicky jim někdo blízký onemocněl, byl odvezen do nemocnice, tam bez rozloučení zemřel, nemohl se konat ani pohřeb). Italští psychologové hovoří až o epidemii poruch z neodžitého traumatu. Takové zaseknutí v emocích s sebou nese somatické problémy, možnosti vzniku neuróz nebo depresivních stavů.

Režim karantény by se měl podle mě co nejrychleji rozvolňovat, její následky mohou mít horší dopad než samotná epidemie. Je potřeba mít kontakty s lidmi, vídat se. Pro některé lidi, kteří byli hodně se sebou a poznali své démony a úzkosti, bude dost těžké vrátit se do normálního života a tvářit se, že je vše v pořádku. S vědomím zahraničních zkušeností si myslíme, že to nejhorší teprve přijde. Leccos se nepovede nastartovat, potom teprve lidé poznají, o co přišli. Řada lidí přijde o práci, zkrachuje, rozpadnou se jim vztahy.

Jak vnímáte situaci starších lidí, kteří se automaticky ocitli ve skupině ohrožených obyvatel a bylo jim důrazně doporučeno, aby se izolovali od společnosti, včetně svých nejbližších?

Ve svém okolí jsem u starších lidí vnímal dva časté typy reakce. Někteří se zabarikádovali, aby s nikým po řadu týdnů nepřišli do styku. Pak jsou lidé, kteří nepřestali chodit denně do obchodu, protože jinak by si připadali méněcenní, je pro ně důležité vědomí nezávislosti na druhých. Myslím, že rozhodování, jak se v situaci epidemie zachovat, vede k přemýšlení – zda je důležitější počet dní, které mi zbývají, nebo jejich kvalita. Důležitá je otevřená komunikace mezi generacemi v rodině. Setkal jsem se i s postojem: „Vím, že jsem ve zranitelné skupině, když to má přijít, přijde to, své jsem si odžil.“ V tom vidím jistou naději pro přemýšlení o vlastním konci, to je právě to téma do budoucna.

Zároveň jsem zaznamenal hodně výhrad proti ageismu, házení všech lidí z určité věkové skupiny do jednoho pytle. Lidé jsou citliví na řeči o přestárlé populaci a podobně. Vidím to jako impuls k návratu k hodnotám – staří lidé nejsou vyřazení, odepsaní, musíme s nimi počítat a zajímat se o ně. Nejsou na odpis. Za dobu karantény jsem viděl mnoho odvahy i inspirace právě u nich.