Proč Češi neumírají doma

Možná by mohla napovědět osobní zkušenost se smrtí mé babičky. Poslední dny nemohla strávit doma ze třech důvodů – v mladoboleslavském okrese, odkud pochází moje rodina, tehdy nebyly a stále nejsou dostupné zdravotnické služby, které by babičku ošetřily v případě nouze v noci i o víkendech doma. Kvůli každému zhoršení bolesti nebo dušnosti jsme ji proto museli odvézt do nemocnice. Přibývalo tak jejích hospitalizací a zároveň se prodlužovaly.

Druhým důvodem bylo, že jsme nevěděli, v jak špatném je babička stavu. Lékaři nejspíš mylně čekali, že pokud by to babička chtěla vědět, zeptala by se. Ona sama i my jsme zase předpokládali, že kdyby byl její stav vážný, jistě by nám to lékaři řekli. Kdybychom věděli, že jí zbývá pár týdnů života, věřím, že bychom se ze všech sil snažili zajistit, aby mohla být do poslední chvíle s námi. A třetí důvod – dušnost byla v posledních měsících jejího života velmi vážná a pro moje rodiče bylo obtížné bezmocně sledovat, jak se po každém namáhavějším pohybu dusí. Nedivím se, že nakonec ze strachu zavolali záchrannou službu a nechali ji odvézt do nemocnice, ze které měla panickou hrůzu – a kde také zemřela.

Těžko samozřejmě osobní zkušenost zobecňovat. Příčin toho, proč naši blízcí až příliš často umírají v nemocničním zařízení, může být více: špatné rodinné vztahy, nedostatek zázemí nebo finanční i psychická náročnost domácí péče… První tři důvody, které jsem zmiňoval v případě naší babičky, jsem ale jako pečovatel při rozhovorech s pozůstalými slýchal nejčastěji. Jedno z řešení je přitom už pár desítek let známé – mobilní hospic. Zdravotnické zařízení, které poskytuje odbornou komplexní péči pro umírající a jejich rodiny v domácím prostředí.

**Solidární holá hlava **

Součástí hospicového týmu jsou nejen lékaři a zdravotní sestry, nýbrž i psychologové, sociální pracovníci, kaplani, odlehčovací služby a dobrovolníci. Nepečují jen o tělo, ale také o mysl a duši nemocných i jejich blízkých, a jejich služby jsou dostupné 24 hodin sedm dní v týdnu. Přitom stále nejsou součástí zdravotního systému – domácí hospice jsou závislé na grantech a finanční podpoře dárců. I když jich tady dnes působí na tři desítky, jejich dostupnost i podmínky, v nichž pracují, se v každém regionu výrazně liší.

Když jsem se rozhlížel, do jakého hospice se vydat na návštěvu, abych poznal, jak to funguje jinde než v Cestě domů, kde pracuji poslední rok, zvolil jsem mobilní Hospic Sv. Jiří v Chebu. Zaujaly mě kampaně, pomocí nichž tamní tým shání peníze. Například loni před Vánoci se na internetu objevilo video, v němž Petr Hruška, chebský farář, hospicový duchovní a fundraiser v jedné osobě, stojí v koupelně s holicím strojkem a s potutelným úsměvem zve diváky na farní ples, v rámci něhož se budou konat „hospicové postřižiny“. Aby názorně ukázal, oč se jedná, zapne strojek, rázně si s ním vjede do svého prošedivělého vousu a pak i do vlasů a vyholí si uprostřed hlavy široký pruh. Mezi následujícími tahy, po nichž mu z tváří a hlavy odpadávají další a další chuchvalce vousů a vlasů, vysvětluje, že ostatní návštěvníci plesu nemusejí být tak radikální. Během hospicových postřižin budou nabízet své služby profesionální kadeřníci a veškerý výtěžek půjde na činnost Hospice Sv. Jiří. Nakonec Petr Hruška stojí před kamerou s tváří i hlavou hladce oholenými a vysvětluje symbolický význam akce: „Byl bych rád, aby i tahle moje holá hlava,“ pohladí si dlaní lysou lebku, „byla symbolem solidarity s těmi, zvlášť se ženami, jimž vlasy vypadaly kvůli onkologické léčbě. Solidarity s těmi, kteří už vlasy nemají kvůli stáří. Se všemi, kterým bychom chtěli v jejich posledních dnech pomoct.“

Hospic sv. Jiří sídlí v jedné malé místnosti v domě na pěší zóně uprostřed Chebu. Víc není třeba, pracovní prostor má jako každý mobilní hospic přímo v domácnostech pacientů. Zdejší tým, jehož jádro tvoří pět zdravotních sester, tři lékaři, sociální pracovnice a duchovní, se průběžně stará o deset až 15 nevyléčitelně nemocných a umírajících lidí. Dojíždějí za nimi třeba až do 30 kilometrů vzdálené Aše a do dalších míst v chebském regionu.

V autě se skvělou řidičkou

Ubytoval jsem se na faře u Petra Hrušky a pospíchal spolu s vrchní zdravotní sestrou Renatou Pelikánovou za první pacientkou. Byla to asi šedesátiletá paní, kterou zrovna propouštěli z nemocnice. Chtěli jsme být u ní doma dříve než sanitka, protože její manžel se obával, v jaké kondici se mu žena vrátí a jestli bude vědět, jak o ni správně pečovat.

„Někdy najedu denně i dvě stě kilometrů,“ vyprávěla mezi sousty, podřadila a najela si na střed vozovky, aby řízla následující zatáčku těsně u krajnice. V téměř každé třetí nebo čtvrté vsi zmínila jméno pacienta, o kterého Hospic Sv. Jiří pečoval.

Renata při jízdě ukusovala párek a rohlík, který si narychlo koupila ke svačině, a přes handsfree vyřizovala telefony s dalšími pečujícími. Řídila skvěle, ostatně jako většina zdravotních sester domácích hospiců. Na cestách za pacienty totiž stráví spoustu času. „Někdy najedu denně i dvě stě kilometrů,“ vyprávěla mezi sousty, podřadila a najela si na střed vozovky, aby řízla následující zatáčku těsně u krajnice. V téměř každé třetí nebo čtvrté vsi zmínila jméno pacienta, o kterého Hospic Sv. Jiří pečoval. „Já si na cestách mezi jednotlivými návštěvami odpočinu. Dává mi to prostor, abych ty příběhy lidí a jejich starosti, které vyposlechnu, vstřebala. Podívejte, to je mladý pan Cína!“ zamávala řidiči kolem projíždějícího autobusu. „Pečovali jsme o jeho tatínka skoro rok. Zemřel před měsícem na rakovinu plic.“

Před dům pacientky jsme přijeli s předstihem, a tak jsme mezitím probrali její diagnózu. Má zhoubný nádor v děloze a metastázy do celého těla. Selhávají jí ledviny, téměř není schopná přijímat potravu. V posledních dnech neustále zvracela, někdy i stolici, a tak má z žaludku vyvedenou tvz. nasogastrickou sondu, která nestrávený obsah trávicí soustavy odvádí hadičkou nosem do speciálního sáčku. Další sondy má vyvedené z obou ledvin. Zbývá jí nejspíš pár týdnů, maximálně měsíců života.
„Lékaři jí zatím prognózu neřekli, její muž už to ale ví,“ vypráví Renata. „Je to na pováženou, protože podle zákona lékař musí sdělovat diagnózu jen pacientovi a s jeho souhlasem teprve blízkým. My máme v hospici zásadu, že mluvíme se všemi pacienty na rovinu, pokud si to přejí. Určitě o tom s paní promluvíme, jen je potřeba počkat na vhodný čas.“

Když přijela sanitka, nemocná žena opatrně vystoupila s pomocí ošetřovatele. Na nose měla náplastí přilepenou nasogastrickou sondu, další dvě hadičky ji vykukovaly zpod svetru na zádech, z každé ledviny jedna. U pasu měla zavěšené tři sáčky. Vypadala vyčerpaně. Šedivé vlasy sestřižené u ramen měla zplihlé a přilepené k tváři. V očích se jí objevil trochu překvapený výraz, nejspíš kvůli tomu, kolik nás na ni čekalo. Manžel ji uchopil v podpaží a vedl pomalu domů. Po tom, co Renata pomohla ženě posadit se do křesla, začala organizovat další péči. Gauč odtáhla od stěny, aby se k němu dalo přistoupit z obou stran, infuzi s fyziologickým roztokem pověsila na hřebík, ze kterého předtím sundala obraz. „Zítra vám přivezu stojan,“ komentovala svoje počínání. „A co polohovací postel? Na tom tvrdém gauči to pro vás není dobré. Můžete si k nám pro ni do Chebu přijet?“ obrátila se na manžela: „Nebo mám poprosit naše dobrovolníky?“

Na nočním stolku zřídila lékárnický pult s léky proti zvracení a bolesti, vedle postavila nutriční nápoje, pleny a další hygienické potřeby, které přivezla s sebou. Pak jsme nemocnou paní převlékli do noční košile a společnými silami ji uložili do postele, kde jí Renata napojila kanylu na kapačku. Sáčky připojené na vývody z ledvin a nasogastrické sondy zavěsila na pelest. „Zítra ráno se tu u vás stavím s panem doktorem a zařídíme všechno, co potřebujete,“ sevřela nemocné ženě ruku. „Kdyby se cokoli dělo, volejte nám ve dne v noci.“

Když jsem se na cestě za dalším pacientem podivoval podmínkám, ve kterých postarší manželský pár bydlel, Renata mi vysvětlovala, že to ve zdejším regionu není výjimkou. Po tom, co tu zkrachovalo několik textilních továren, je pro místní těžké sehnat zaměstnání. Podstatnou součástí služby týmu Hospice Sv. Jiřího je tak sociální práce, kdy pomáhá pečujícím získat příspěvky na péči a další finanční podporu, která jim usnadní domácí péči o jejich blízké. „Často pacientům hradíme léky z našeho rozpočtu, protože na to prostě nemají,“ vyprávěla Renata, když jsem se podivoval podmínkám, ve kterých popsaný postarší manželský pár bydlel. „Snažíme se jim plnit i poslední přání, a tak jsme třeba jednomu pánovi, který celý život řídil autobus, darovali knihu o historii autobusové dopravy. Jiný si zase přál potkat se s reklamním režisérem Jakubem Kohákem. Zavolali jsme mu a on skutečně přijel.“

Všechno ovšem není tak ideální, jak by se z jejího vyprávění mohlo zdát. Téměř všichni pracují v Hospici Sv. Jiří na částečně úvazky, další zaměstnání mají na chirurgickém oddělení nebo ARO v místní nemocnici a jinde. Často jsou unavení, ale u práce v hospici je drží většinou vlastní zkušenost s umíráním někoho blízkého a přesvědčení, že umírání doma je přirozené a možné.

**Lékařská (ne)selhávání **

Tradice hospiců nebo obecně péče o umírající spadá hluboko do historie, kdy křesťanské řády zakládaly domy pro nevyléčitelně nemocné a umírající. Moderní hospic, jak jej známe dnes, se zrodil až v šedesátých letech 20. století v reakci na prudký vývoj medicíny, kdy se prohlubovaly jednotlivé specializace, objevovaly se nové léčebné metody a stále větší důraz se kladl na uzdravení a rehabilitaci. Zároveň s tím se stávalo normou umírat nikoli doma, ale v nemocnici a umírající byli často pokládáni za selhání lékařské praxe. David Clark, jeden z autorů knihy Principy a praxe paliativní péče v této souvislosti cituje amerického lékaře Alfreda Worcestera, který ve své přednášce z třicátých let pronesl: „Dnes mnoho lékařů, když se bezprostředně blíží smrt jejich pacientů, patrně věří, že je zcela správné ponechat je umírat v péči ošetřovatelů a zarmoucených příbuzných. Tento přesun odpovědnosti je neomluvitelný.“

Správná smrt by tedy měla probíhat v nemocnici a do poslední chvíle se s ní mělo bojovat. Mnozí ošetřovatelé, zdravotní sestry a někteří lékaři doprovázející umírající však ze zkušenosti věděli, že léčba pacientů na sklonku života už nemá být zaměřena na původ choroby, nýbrž na její symptomy, neboť další souboj s nemocí jim ubírá poslední zbytky sil. Za důležitější považovali kvalitu a důstojnost života, zvládání bolesti a dalších symptomů provázejících nemoc.

Zlomovou událostí v tomto vývoji bylo založení hospice sv. Kryštofa v Londýně v roce 1967. V jeho čele stanul lékařka Cicely Saundersová, která je dnes považována za jakousi „pramáti zakladatelku“ hospicového hnutí. K péči o umírající ji přivedla zkušenost: v jednom roce zemřeli její otec i její dlouholetý přítel David Tasma, který podlehl rakovině. Právě v diskusích s ním Cicely přišla na myšlenku, že založí ústav, v němž by se umírajícím a nevyléčitelně nemocným dostalo komplexní péče. Tasma jí věnoval prvních 500 liber s tím, že by byl rád „oknem v takovém domě“. Na jeho památku je mu dnes v jednom z oken hospice sv. Kryštofa vepsáno věnování.

Saundersová pak v desítkách článků pro odborné i laické časopisy definovala základní principy paliativní péče. Ústředním pojmem se pro ni stala „totální bolest“, pod kterou zahrnovala trápení těla, mysli i duše. Inspiroval ji k tomu jeden z pacientů, který jí na otázku, jak se mu daří, odpověděl: „Všechno je se mnou špatně…“ Věnovala se i praktickému přístupu ke zvládání bolesti. Svůj postoj shrnula do pravidla „stálá bolest vyžaduje stálou kontrolu“. Doporučovala podávat léky proti bolesti v pravidelných dávkách, které by zajistily, že se jí bude předcházet, a ne od ní jen ulevovat, jak tehdy bylo v medicíně zvykem. Pokud bolest neustávala, navrhovala dávky analgetik zesilovat, dokud bolest neodezní.

Hospic sv. Kryštofa tedy nebyl jen ústavem péče o umírající. Cicely rozvíjela i klinickou péči, výzkum a vzdělávání dalších zdravotníků a pečovatelů. Její příklad inspiroval k zakládání dalších hospiců po celé Británii a později i v západní Evropě a USA. A paliativní péče se postupně prosazovala i v jiných formách. Vznikala specializovaná paliativní oddělení v nemocnicích, paliativní principy se prosazovaly v rámci akutní medicíny skrze podpůrné paliativní týmy a paliativní medicína se rozvíjela především v domácí péči. Ve Spojených státech za podpory mobilních hospiců nyní umírá doma 24 procent obyvatel, ve Francii a Německu deset procent.

Ve srovnání s tím je rozvoj hospiců v České republice na začátku. V lůžkových hospicech u nás umírá 3,5 procenta a v domácích hospicech přibližně 1,5 procenta lidí ročně. Ze zdravotního pojištění mají úhradu jen ty lůžkové, ta ovšem dosahuje jen poloviny skutečných nákladů na pacienta a lůžko. Proto mobilní hospice v ČR vznikají živelně, bez systémové podpory státu a zdravotních pojišťoven. Většinu z nich založili lidé z osobního zájmu a nadšení nebo je k tomu přiměla osobní zkušenost. Tak to bylo i v případě Aleny Votavové, ředitelky Hospice Sv. Jiří. Přede dvěma lety jí umřel dědeček na rakovinu střev. Přestože se rodina snažila o něj pečovat doma, poslední dny musel strávit v nemocnici.

**Alenina iniciační zkušenost **

O tom, že má rakovinu, se Vladimír Bašek dozvěděl v roce 2008. Netušil, jak je jeho nemoc vážná. Lékaři sice jeho rodině sdělili – jemu samotnému nikdy –, že jeho život nebude mít dlouhého trvání, ale po chemoterapii a vývodu tlustého střeva žil první tři roky bez vážných obtíží. Byl schopný si uvařit, uklidit, vyžehlit, jen mu všechno trvalo déle.
„Když se tehdy dozvěděl, že jsem těhotná, řekl, že chce být schopný dojít mi na svatbu a sedět u hostiny,“ vzpomíná Alena Votavová. „Takže jsem se ‚kvůli dědovi‘ v sedmém měsíci těhotenství vdávala.“
Během roku 2012 se zdravotní problémy Vladimíra Baška vážně zhoršily. Pokaždé když šel na záchod, začal silně krvácet. Ztrácel tolik krve, že jeho rodina musela několikrát zavolat záchrannou službu, aby ho odvezla do nemocnice, která byla z Tachova, kde bydlel, vzdálená téměř 50 kilometrů. Zdravotní služby, které by mu pomohly doma, nebyly a nejsou. Vladimír Bašek proto pokaždé musel do nemocnice, kde dostal transfúzi a léky proti bolesti, a když se mu udělalo lépe, mohl se vrátit domů.

I přes jeho zdravotní problémy se rodina rozhodla, že se o něj postará doma. „Nikdo z nás nevěděl, jestli o dědu pečujeme dobře. Jestli má všechno, co potřebuje, jestli s ním nemáme jako rodina probrat, co se s ním děje, říct mu, že umírá,“ vysvětluje Alena, v jak bezradné se ocitli situaci. Praktický lékař sice Vladimíra Baška několikrát navštívil doma, ale jeho rodina potřebovala někoho, kdy by byl dostupný pořád, nejen v ordinační době. Co kdyby třeba zase začal masivně krvácet?

Nabyla jsem přesvědčení, že takhle už lidi umírat nesmí, že musíme založit domácí hospic.“

Naposledy byl v nemocnici hospitalizovaný skoro měsíc. Odvezla ho záchranná služba na doporučení praktika, protože ztrácel hodně krve, skoro nic nepil a málo jedl. Alena denně telefonovala s lékařem a neustále opakovala otázku: „Kdy bude moct jít děda domů?“ To lékař nikdy nedoporučil a rodina se bála podepsat reverz. Následující den Alena mluvila s lékařem znovu. Řekl, že udělali kontrolní vyšetření, a začal vyjmenovávat všechny orgány, v nichž měl její děda metastázy. Když se Alena zeptala na prognózu, odpověděl, že se nedá určit. Za necelou hodinu telefonovali z nemocnice její mamince, že dědeček zemřel.
Alena Votavová na tu zkušenost nerada vzpomíná. Její dědeček i rodina byli ochuzeni o příležitost se na smrt připravit a rozloučit se. Přitom především u onkologických diagnóz se už dá předpovědět čas, který nemocným přibližně zbývá. Dědečkova smrt v nich tak zůstala jako cosi neuzavřeného. Alena ale s odstupem tvrdí, že je za takovou zkušenost vlastně vděčná. „Někdy mi je ještě líto, že děda nemohl zemřít doma, hlavně když už teď vidím, jak to jde. Ale na základě této zkušenosti jsem si mohla říct, co všechno chybělo nám, co všechno bych chtěla jinak, co jsme potřebovali. A nabyla jsem přesvědčení, že takhle už lidi umírat nesmí, že musíme založit domácí hospic.“

Když se na pohřbu potkala s farářem Petrem Hruškou, který jejího dědečka vyprovázel na poslední cestě, nadchnul ji pro odvážný plán. Už dříve se domluvil s paliativním lékařem Janem Cabadajem, který několik let dojíždí za pacienty domů, že by v Chebu založili domácí hospic. Ještě ten den si plácli. Protože Alena byla tehdy na rodičovské dovolené, vyrážela na všechny schůzky se zastupiteli města, lékaři, hygienou a dalšími úřady, které musela pro založení mobilního hospice oslovit, se svojí malou dcerou a kočárkem. Zřejmě byla přesvědčivá, protože se ve svých 25 letech stala nejmladší ředitelkou mobilního hospice v České republice a vede jej úspěšně druhým rokem. A dokonce spolu s dalším týmem založila „pobočku“ mobilního hospice v rodném Tachově.

**Systém, kam se nevejdou všichni **

Přestože Hospic Sv. Jiří prokazuje, že je o jeho služby zájem a že dokáže poskytnout umírajícím komplexní péči, musí stejně jako ostatní mobilní hospice stále bojovat o přežití. Protože jeho služby nejsou hrazeny ze zdravotního pojištění, musí každý rok sehnat alespoň dva miliony korun. Polovinu pracovní doby tak Alena Votavová s kolegyní musí věnovat hledání sponzorů a sepisování grantů.

Zdravotní pojišťovny svá odmítání vysvětlují tím, že domácí péči už poskytují jiné služby – agentura domácí péče a praktický lékař. A mají pravdu. Obě instituce jsou pilířem zdravotního systému a poskytují nemocným lidem obecnou paliativní péči. Jejich práce je však zaměřená na plánovanou péči, jako jsou pravidelné návštěvy, podání léků, měření tlaku nebo hladiny cukru v krvi. Jakmile se zdravotní stav umírajícího pacienta vážně zhorší, nejsou tyto zdravotní služby často po ruce, a rodina proto přivolá záchrannou službu, která jejich blízkého odveze do nemocnice. Zdravotní sestry totiž nemohou ordinovat a praktického lékaře k nemocnému narychlo nedostanou, navíc často fungují jen během dne a některé dokonce jen v běžné pracovní dny. Češi proto umírají v nemocnici tak často i z bezradnosti současného zdravotního systému, který je postavený na plánovanou péči, ale není připraven na situaci, kdy se zdravotní stav nemocného vážně zhorší v sobotu večer, kdy praktický lékař nemá ordinační hodiny a vypnul si mobilní telefon.
Problém je i v neprostupnosti českého zdravotního systému. Pokud člověk potřebuje po návratu z nemocnice speciální matraci proti proleženinám a polohovací lůžko, zdravotní pojišťovna mu je proplatí, ovšem na vyřízení má 90 dní. A schválení příspěvku na péči trvá dokonce několik měsíců. Lidé, kteří nemají úspory – jako byl nejspíš i onen postarší pár, který jsme navštívili se zdravotní sestrou Renatou Pelikánovou poblíž Chebu –, by se tak museli nejprve zadlužit, aby si mohli pomůcky půjčit. Vyřízení příspěvku na péči by se nemocná paní nemusela vůbec dožít.

Naprostou většinu těchto situací mobilní hospic dokáže vyřešit, přesto naráží na nedůvěru zdravotních pojišťoven. Ty argumentují tím, že o většinu umírajících se dobře postará praktický lékař a zdravotní sestry z agentury domácí péče a bolest že dokáží vyřešit lékaři v ambulancích bolesti. Ale znovu: je-li zdravotní stav natolik komplikovaný, že se může zhoršit kdykoli, tak mobilní hospic a paliativní postupy se ukazují být nejvhodnější volbou.

Jde o čas a o naději

Výzkumy z poslední doby navíc stále přesvědčivěji dokládají, že pacienti, kteří si zvolí paliativní postupy, tedy péči zaměřenou na poskytování úlevy, v ranější fázi svého onemocnění, žijí déle. Například v roce 2007 byla v časopise Journal of Pain and Symptom Management otištěna studie, která zkoumala rozdíl mezi dobou dožití u dvou skupin nevyléčitelně nemocných lidí. V první skupině byli ti, kteří mohli využít paliativní péči, a ve druhé ti, kterým se dostalo standardní onkologické léčby. Průměrná doba dožití byla téměř o měsíc delší u pacientů, kterým byla poskytována hospicová péče. Delší přitom byla u pacientů, kteří trpěli chronickým srdečním selháním (o 81 dnů), rakovinou plic (o 39 dnů), rakovinou slinivky (o 21 dnů) a rakovinou tlustého střeva (o 33 dnů). Hrály při tom roli dva faktory. Paliativní péče nepoužívá invazivní zákroky, které s sebou nesou vyšší rizika, a poskytuje pacientům dobře koordinovanou interdisciplinární péči. Tato zjištění vyvracejí obecně vžitou představu, kterou má nejen veřejnost, ale i mnozí poskytovatelé zdravotní péče, totiž že léky na tišení bolesti mohou uspíšit smrt.

„Při včasném svěření do služeb hospice se může pacientovi dostat péče, pomocí níž je možno lépe zvládat příznaky nemoci, stabilizovat jeho stav a prodloužit dobu dožití“.

K podobným závěrům došla i přelomová studie z roku 2010 z bostonské nemocnice Massachusetts General Hospital. Podle ní pacienti s rakovinou plic, jimž byla v časné fázi onemocnění poskytována péče zaměřená na kvalitu života, žili téměř o 25 procent, tedy o necelé tři měsíce déle než pacienti se stejnou diagnózou, kteří rozhodnutí přijmout tuto péči oddalovali. Jak konstatují autoři studie, „při včasném svěření do služeb hospice se může pacientovi dostat péče, pomocí níž je možno lépe zvládat příznaky nemoci, stabilizovat jeho stav a prodloužit dobu dožití“.

Na jaře roku 2015 svitla naděje, že by mobilní hospicová péče mohla být dostupnější i obyvatelům ČR. Tuzemské mobilní hospice se s největší zdravotní pojišťovnou VZP domluvily na pilotním projektu: sledují osudy 350 pacientů v sedmi vybraných hospicech. Ty se porovnají s osudy a nákladovostí zdravotní péče u jiných lidí, kteří zemřeli na stejné diagnózy v rámci běžného zdravotního systému. Následně se porovná bezpečnost, finanční náročnost a dostupnost péče. Pokud se ukáže, že mobilní hospice přinášejí nenahraditelné služby, budou v ruce držet silný argument proto, aby zdravotní pojišťovny změnily své myšlení. Mobilní hospic, jako je ten Sv. Jiří v Chebu, by pak mohl vzniknout v každém okresním městě, aniž by musel každý den bojovat o přežití. Přede dvěma týdny přitom VZP oznámila, že pilotní program domácí paliativní péče, který měl skončit v únoru, přináší uspokojivé výsledky, a bude proto pokračovat až do konce roku 2016.

Text je ukázkou připravované knihy Průvodce smrtelníka, která vyjde na podzim v koedici nakladatelství Cesta domů a Paseka