Jak mi umřela žena
Dobrý den,je to dnes přes půl roku, co mi odešla moje žena. Bylo to v době, kdy jsme po několika bouřlivých letech našli nové bydlení, s přestěhováním jsem změnil i práci a v posledním roce nám bylo spolu dobře tak, jako nikdy před tím. Nehádali jsme se, ustala většina našich problémů, měli jsme tak akorát peněz a náš syn krásně rostl — příští rok měl jít do první třídy.
Klidný podzim s procházkami a společným mlčením se během pár dnů změnil v něco, co nikdo z nás nedokázal pochopit. Silné bolesti hlavy mou ženu přivedly k lékaři a během prvního dne bylo jasno — metastázy v mozku. Následovala řada dalších vyšetření a lokalizace primárního nádoru nastartovala skluzavku čekáren, ozařoven, ordinací a chemostacionářů, noci, které proležela v horečkách po chemoterapii, nevolností.
Pracuji jako zdravotní sestra v intenzivní péči řadu let, ale zkušenost prožitku na vlastní kůži je něco… prostě jiný svět.
Nikdy jsme doma o nemoci nemluvili, žena si to nepřála a já se nevyptával. Jen jsem dělal, co bylo třeba. Plně jsem převzal péči o děti — čas, který jsem dříve proseděl v hospodě či na motorkách — starost o manželku a domácnost. Díky tomu vím, co všechno celý život musela dělat (a já vůl jí roky vyčítal, že nemá chuť do žádných koníčků).
Tak nějak bylo mezi námi jasno, že do nemocnice nechce. I v závěru života, kdy jsem ji na prohlídky k lékařům nosil z auta v náručí — parkování na Žlutém Kopci je nemožné — jsme jakoukoliv zmínku o hospitalizaci rázně zamítli.
Před očima se mi ztrácela a chřadla, ale pořád jsme mohli být spolu, kdykoliv jsme se mohli vzít za ruku, pohladit a dodat si navzájem odvahu. Žádné návštěvní hodiny ani domácí řády tak mezi námi nestály. Byli jsme pořád spolu.
Lékaři byli buď vstřícní, anebo se nechtěli hádat, nevím, každopádně jsme poslední chvíle doma zvládli sami. Pozval jsem ještě sestru a neteř mé ženy, dvě osoby, o kterých jsem věděl, že má moc ráda. Zemřela po dvou bezesných nocích v našem náručí.
Celé to trvalo sedm měsíců, poslední chvíle deset dní.
Moc mi chybí, chybí i našemu synovi, ale ten to zvládá nějak líp. Není den, abych na ni nemyslel, zdá se mi o ní, pořád ji vidím v různých osobách ve městě…
Jen díky tomu, že mám dítě, mám i co dělat.
V každém případě, pokud se rozhodnete dopřát svému blízkému člověku možnost zemřít doma a máte trochu představu o tom, co vás čeká po praktické stránce — neváhejte ani vteřinu.
Není umění sehnat drahou léčbu a ”nejlepší” doktory, tím však smrt nezaženete, jen ji schováte do nemocnice.
Žena se mi nikdy nevrátí a ani jsem nijak neulevil svému srdci či svědomí tím, že jsem se o ni staral, ale vím, že když mě potřebovala, by jsem s ní.
Alespoň jednou.
Tento dopis nám zaslal čtenář www.umirani.cz.