Historie paliativní péče
Historie paliativní péče je poměrně barvitá. Svědčí o tom už fakt, že i samotný pojem „paliativní péče“ prošel mnoha proměnami a upřesněními. Definice z roku 1987 říká, že* „paliativní medicína se zabývá léčbou a péčí o nemocné s aktivním, progredujícím, pokročilým onemocněním. Délka života je u těchto nemocných omezená a cílem léčby a péče je kvalita jejich života.“ *
O patnáct let později, v roce 2002, přichází s inovovanou definicí Světová zdravotnická organizace. Ta paliativní péči definuje jako „přístup, který usiluje o zlepšení kvality života pacientů, kteří čelí problémům spojeným s život ohrožujícím onemocněním. Včasným rozpoznáním, kvalifikovaným zhodnocením a léčbou bolesti a ostatních tělesných, psychosociálních a duchovních problémů se snaží předcházet a mírnit utrpení těchto nemocných a jejich rodin.“ Paliativní medicína se nejdříve zaměřovala především na péči o umírající onkologické pacienty. Dnes se věnuje mnohem širší, diagnózou prakticky neomezené, skupině nemocných. Paliativní péče již dávno není určena pouze onkologicky nemocným, ale všem, kteří trpí nějakou progresivní chronickou nemocí.
První hospic
První hospic byl založen v roce 1847 v Lyonu Jeanne Garnierovou. Vznik paliativní péče tedy datujeme právě do poloviny 19. století. Šlo o přirozené vyústění procesu, který započal již o několik let dříve, kdy právě Jeanne Garnierová založila společenství žen, jež se věnovalo péči o nevyléčitelně nemocné. Díky Jeanne Garnierové získalo slovo „hospic“ svůj dnes známý význam. Neznamená to však, že by se v dřívějších dobách o těžce nemocné pacienty nikdo nestaral. Již ve středověku vznikaly v klášterech (díky církevním řádům) speciální místa pro nevyléčitelně nemocné. V roce 1878 založila Marie Aikenheadová v Dublinu kongregaci „Sester lásky“. Za úkol si dala doprovázet pacienty při umírání. Tato komunita posléze založila hned několik domů ve Velké Británii. Právě v jednom z těchto hospiců pracovala po 2. Světové válce Cicely Saundersová, která měla v 50. letech výrazný vliv při formulování zásad paliativní péče. Byť se v té době medicína rozvíjela takovou rychlostí jako nikdy dříve v historii, Cicely Saundersová měla neustále na paměti, že nelze zapomínat na ty, jimž medicína již vyléčení nabídnout nemohla.
Změna přístupu
Klíčovým datem v historii paliativní péče je rok 1967. Tehdy byl na předměstí Londýna založen hospic sv. Kryštofa, první moderní zařízení paliativní péče. Cecily Saundersovou výrazně ovlivnil psycholog Carl Rogers, který se zabýval komunikací a potřebě naslouchat pacientovi. Právě kvůli absenci tohoto lidského přístupu se koncem 50. let na péči o umírající snesla poměrně velká kritika. Kritizoval se přístup, jenž se orientoval pouze na chorobu a zanedbával ostatní, neméně důležité potřeby nemocného. Saundersová byla první, kdo přišel s konceptem péče o „celkovou bolest“. Díky tomu, jak velký důraz kladla na nutnost multidisciplinární péče, dnes ve spojitosti s jejím jménem hovoříme o počátku moderního hospicového hnutí.
Postupem času se už paliativní péče neodehrávala pouze v klasických „kamenných“ hospicích. Své důležité místo si v paliativní léčbě našla domácí hospicová péče. Domácí forma hospicové péče se rozvinula především v USA, kde je dnes taková péče dokonce považována za základní a v lůžkových zařízeních je péče poskytována pouze malému procentu nemocných. Od poloviny 70. let se objevovaly též první pokusy o integraci hospicové péče do prostředí nemocnic. Vznikají první konziliární týmy hospicové péče v rámci nemocnic a místy i lůžková oddělení této péče v rámci nemocnic. V roce 1975 je to poprvé, kdy pro své nemocniční oddělení kanadský lékař Belfour Mount použije označení „oddělení paliativní péče“ (Palliative Care Service). Termín paliativní péče zvolil, aby předešel nedorozuměním a zaměnováním této péče za pojem „hospic“.
Dnes ve světě existuje přes 7000 zařízení hospicové a paliativní péče, která působí ve více než 90 zemích. Jejich společným znakem dlouhou dobu byla existence mimo „oficiální struktury“, mimo hlavní proud zdravotnictví. Hospice většinou vznikaly jako lokální iniciativy malých skupin a postupně přesvědčovaly stále větší část odborné i laické veřejnosti.
Situace u nás
V Čechách o výraznějším rozvoji paliativní medicíny hovoříme až od období 90. let minulého století. První oddělení paliativní péče ovšem vzniklo ještě za dob Československa, těsně před vznikem samostané České republiky. Bylo to v Nemocnici v Babicích nad Svitavou na Oddělení tuberkolózy a respiračních onemocnění, kde se zahájil provoz v listopadu roku 1992. V polovině devadesátých let vznikl Hospic Anežky České v Červeném Kostelci a následovaly mnohé další. Nejdůležitějším faktorem rozvoje paliativní medicíny byla možnost odborníků odcestovat do zahraničí na stáže. Až po revoluci dostali lékaři a sestry možnost navštívit ty nejlepší zahraniční nemocnice. Na základě tohoto kontaktu se světem se začala rozvíjet paliativní péče i u nás. Vznikly první hospice a posléze i hospice mobilní, které se zaměřují na domácí hospicovou péči. Jedním z nich je i Cesta domů. Naší historii i celkové situaci v posledním desetiletí na našem území se budeme věnovat v druhém díle tohoto článku.